Co je v naší zemi nejhorší
Pavel Havlíček
.
Víte, co je v naší zemi nejhorší? Že ti, kdo lžou, kradou a za peníze prodají úplně všechno, dokonce i svou vlastní čest, jsou považováni za normální, kdežto člověk, který mluví pravdu, rozdává lidem radost a lásku, a o svou poslední skývu chleba by se rozdělil třeba i s ubohým žebrákem, je pokládán za blázna.
Takových "podivínů" je mezi námi stále méně. Ale já si myslím, že až tu nebude ani jediný, bude lidem na světě moc a moc zle. Vždyť se nám dostalo daru života ne proto, abychom se snažili jej všemožně kazit druhým, ale abychom se chovali vstřícně nejenom k sobě navzájem, ale i k té naší nešťastné planetě, která by nám mohla být rájem, kdyby se někteří psychopati druhu "Homo pacients" vytrvale nesnažili přivést ji k záhubě, a nás, ostatní její obyvatele, do bídy a beznaděje.
Je smutné, že právě v letošním roce, kdy slavíme sté výročí našeho státu, jsou u moci lidé, nad nimiž se jeho zakladatelé musejí obracet v hrobě, protože zničili veškeré jejich ideály. Tento současný "výkvět společnosti" rozhodně nepředstavuje to, oč tenkrát po vzniku naší první republiky usilovali například Pátečníci, intelektuální elita, s níž se tehdy scházel v Lánech prezident Masaryk. To byli Bohem nadaní lidé, kteří měli jasné plány a vize, jak vytvořit pro naši zemi podmínky pro šťastný a spravedlivý život jejích obyvatel. Jejich naděje se však naneštěstí pro ně a pro nás všechny nikdy nesplnily. Zásluhou jednoho psychopata se proměnily vniveč, a oni byli mezi prvními, které chtěl zlikvidovat. V koncentračních táborech byli umučeni takoví čeští vlastenci, jakými byli třeba Karel Hašler nebo Josef Čapek. A byl by mezi nimi jistě i jeho bratr Karel, geniální spisovatel a filozof, kdyby nebyl předtím zcela zdrcen Mnichovem a neomalenými útoky na jeho osobu, a jeho křehká duše to nevydržela.
Proč jsou právě ti nejušlechtilejší lidé trnem v oku diktátorů celého světa? Protože se jim humanistické myšlení do jejich plánů jaksi nehodí. Na tom samozřejmě nic nezměníme – ale co mne dokonale šokuje, kolik lidí se jim dobrovolně podřizuje a slepě poslouchá jejich rozkazy, jak málo jich je schopno samostatně myslet, bojovat za pravdu a toužit po svobodě, která by nám umožnila splnění mnoha ideálů, o nichž lidstvo odedávna snilo.
Většina našich politiků v sobě nemá ani špetku zodpovědnosti, natož snahy dostát tomu, proč byli do svých funkcí zvoleni. Nijak jim na srdci neleží blaho občanů, jimž mají sloužit. Místo práce dokážou jen prázdně žvanit, intrikovat a planě slibovat. Před zájmem obecným dávají přednost zájmům stranickým a ryze osobním. Absolutní absence svědomí je přitom jejich nejtypičtější vlastností.
.
Měli by si vzít k srdci tato slova Karla Havlíčka Borovského, která kdysi na jejich adresu pronesl:
"V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude a před každým - a buď si to císař sám, vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit."
Karel Havlíček Borovský, "Statečnost politická", Národní noviny 1849
.
.
