Stačí jen naslouchat moudrým lidem, kteří je už kdysi dávno vyřkli, a je v nich pravda, platná pro všechny věky...
Uvádím další pasáž z romaneta "Poslední dnové lidstva" našeho klasika Jakuba Arbesa.
Tentokrát se zamýšlí nad tím, v čem spočívá pravé lidské štěstí...
Není snad ve světě člověka, jenž by byl nepřízeň osudu svého mládí snášel tak trpce jako já. Pamatuji se, že již jako desetiletý hošík nesčetněkrát kladl jsem si otázku: "Proč – proč právě ty máš a musíš strádat? Či nejsi jako statisíce a milióny jiných, kteří bez vlastního přičinění žijí v pohodlí a bez starostí, radujíce se ze života svého jako bezstarostná ptáčata v lese a na poli?..."
A přece, když jsem později poznal vlastní podstatu života lidského, když jsem pochopil rozdíl mezi životem oduševnělým a životem pouze tradicionálně vegetujícím, žehnal jsem osudu, že mě nenechal narodit s v přepychu a bohatství, jež by mě najisto svedly na dráhu pouhého, ať již sebepříjemnějšího užívání – tudíž pouhého živoření...
Všechny ty nesčetné bludičky fyzického světa, za nimiž se marnivost a vášeň – slávy, peněz a rozkoší lačných smrtelníků až do zemdlení a začasté vysílení pachtívá, jsou a zůstanou právě jen svůdnými bludičkami a ničím více. Každý, kdo se za nimi kdy pachtil, přijde dříve nebo později k poznání, že v témž skoro okamžiku, kdy jich dosáhl, pozbyly na své lákavosti, že neskýtají, co zdály se slibovat, krátce – každý rozmrzen a přesycen odvrací se od vlastní minulosti a marně hledá opory pro život další...
A slova: "marnost všeho pozemského" vystihují minulost, přítomnost i budoucnost... Neboť člověk, jenž byl minulost svou promarnil, promarňuje i přítomnost a promarní i budoucnost...
Nechť namlouvá si bláhový člověk sebepřesvědčivěji, že štěstí jeho závisí na té či oné jeho libůstce, vždy dožije se zklamání, vždy dříve nebo později se přesvědčí, že všechny tretky života fyzického neuspokojují nežli dočasně – mnohdy jen na chvíli a začasté na pouhý okamžik; přesvědčí se, že vždy dostavuje se posléze únava, rozmrzelost a roztrpčenost.
Nechť pachtí se člověk po čemkoli toho druhu, nikdy nedojde upokojení; neboť člověk nemůže být šťastným nežli sám v sobě... Každý jeho styk se světem nebo vůbec jen s jinou bytostí činí jej závislým na štěstí a neštěstí cizím... A proto jest a zůstane duševní život náš jedinou oporou, jediným paládiem v zmatků a bludů plném světě.
Kdo nežil a nežije duševně, kdo nemá vlastního svého světa duševního, čí život duševní nebyl vzpružován literaturou, uměním a vědami, slovem člověk, jehož duševní obzor zůstal zúžen na obzor nejvšednějšího vegetativního života, nežil a nejspíše jen živořil – právě asi tak jako bezstarostná ptáčata v lese a na poli, kterýmž jsem v mladistvé nezkušenosti tak závidíval.
.
