Syndrom průměrnosti

Syndrom průměrnosti

Měli bychom si vážit lidí, kteří se svou poctivou prací v minulosti i současnosti zasloužili o slávu a dobré jméno naší země. A ze všeho nejvíce těch, kdo byli obdařeni moudrostí, přesahující svým významem celé věky. V této zemi však tomu tak už dávno není, a proto dnes sklízíme důsledky zhoubného působení těch, kdo přivedli tuto zemi do současného tragického morálního stavu. To, na čem před nimi po dlouhé desítky let úsilovně pracovali ti, jež jsme mohli plným právem nazývat elitou národa, bylo těmito barbary během krátké doby zcela znehodnoceno. Takto zničit kulturní a mravní odkaz našich předků je zločinem, jaký nemá na světě obdoby, a měl by být proto co nejpřísněji potrestán.

Důkazem platnosti moudrých myšlenek pro všechny věky je například dílo Jakuba Arbesa, jednoho z nejlepších spisovatelů své doby a tvůrce nového literárního útvaru, nazvaného "Romaneto". V jednom z nich, "Etiopská lilie", profesor malostranské reálky sleduje během života osudy svých žáků, jimž vštěpoval do duše, aby se snažili vlastní pílí a poctivou prací dosáhnout ve svém životě úspěchu. Ti nejlepší a nejtalentovanější z nich však kupodivu nikdy neměli takové štěstí, jako ti zcela průměrní, jež si nikdy nekladli vyšší cíle...

O tomto zvláštním jevu stavu pak stařičký profesor takto promlouvá k jednomu z nich:

.

Povahy samostatné jsou v moderní společnosti tak řídké, že není ani jinak možno, nežli že musejí býti ohromnou převahou povah zcela obyčejných utlačeny. Kdo chce dnes jíti v životě svou vlastní cestou, musí se připraviti na tisíceré překážky, musí podnikati boje na život a na smrt, kdežto každý tuctový dryáčník, kterýž holduje slabostem a křehkostem lidským, má cestu urovnanou a bývá všude vítán s otevřenou náručí...

 A kdož by se také odpuzoval člověka, kterýž mu lichotí, kdo by překážel člověku, kterýž jde touže cestou a má na zřeteli tytéž cíle, co on? Kdož by kladl překážky člověku, který mu nikdy v ničem nepřekáží, který nikdy nic nepodniká, co by nemělo pro sebe rozhodnou většinu – kdo by nepodporoval člověka, který vždy a ve všem jeví se stoupencem tradičních, všeobecně uznávaných, tudíž i platných zásad, člověka, kterýž nikdy neměl nic jiného na zřeteli, nežli získati si přízeň a lásku všech, kdož s ním byli ve styk přišli, člověka, kterýž, neuchýliv se nikdy z kolejí obyčejnosti, jeví se vzorem všem, kdož klidně a spokojeně ubírají se pohodlnou drahou prostředností!?.

..

Ale jak jinak pohlíží společnost na povahu samostatnou, která každým svým skutkem, ba mnohdy i každou svou myšlenkou narazí na nějakou posvátnou tradici – nemotornost její jest každému v cestě, a není-li, uráží již svým vzhledem, rušícím každodenní všednost... Eruptivní síla samostatnosti arci mnohdy překonává i překážky největší; ale děje se to poměrně přece jen zřídkakdy a častěji bývá tisícihlavou hydrou bezcharakternosti a šablonovitosti udupána a zadávena...

A kdož by také podal pomocné ruky člověku, který, stoje na vlastních nohou a řídě se vždy a ve všem jen svými zásadami, musí zcela nutně a přirozeně skoro každému překážeti? Kdo by se odvážil vyhledávati přátelství člověka osamělého, s kterýmž nikdo nesouhlasí, kteréhož každý pokládá za abnormalitu, která musí býti stůj co stůj znivelizována a do kolejí obyčejnosti stržena?...

Kdož by chtěl společně sledovati cíle člověka nepoddajného a tudíž často svéhlavého a vzdorovitého, člověka, který přes všechen odpor více méně obmezených, ale přece rozhodujících hlav, nedbaje ústrku a posměchu, ubírá se takřka slepě za svým problematickým ideálem, jehož nikdo neuznává, ba snad ani nechápe?...

Kdož medle odvážil by se doporučiti komukoliv ze svých stoupenců člověka, o němž je přesvědčen, že by žádný rozkaz, žádnou vůli, žádnou myšlenku neuznal, dokud by neprošla výhní vlastní jeho logiky, člověka, který nikdy nikoho slepě neposlouchá, nikdy nic slepě nekoná, nikdy nikoho bez zásluhy nechválí, tím méně by duševní trpaslictví velebil?... A ješitnost jest přece doposud ještě královnou světa a panuje s řídkou výminkou všem, kdož byli vychováni v zásadách tradičních...

Poslední věta moje zdá se paradoxem; ale já ji nepronáším po nikom, nýbrž na základě vlastní zkušenosti. Jsem už přes sedmdesát roků stár, a ačkoli jsem se ze všech sil přičinil, abych se přesvědčil o opaku, nemohu jinak, než dát pravdě průchod a setrvat na svém výroku, že jsem dosud ještě neseznal člověka pochvale nepřístupného.

Pochvala, tudíž přízeň, jest jedním z hlavních sloupů moderní společnosti... Celý svět touží po pochvale, za jejímž triumfálním vozem táhne nepřehledná řada trabantův nejrůznějšího druhu, od nejprostší, zasloužené odměny hmotné, až po nejvyšší vyznamenání, jichž se může člověku třeba bez zásluhy dostati.

Učenec i umělec, státník i úředník, řemeslník i nádeník – každý, kdo jest přikován k řetězu, jejž zoveme společností, závisí na báječně vábivé a přece tak vrtkavé a zároveň i prodajné siréně, kterouž pochvalou nazýváme...

Ký div, že bohem moderní společnosti jest úspěch, korunovaný pochvalou, bez kteréž jest neplodný?!

Ký div, že tisícové poklekají před touto modlou v prach, že zapírají své zásady a přesvědčení, že ohýbají záda a koří se mnohdy i surovosti a brutálnosti. která nad úspěchem a pochvalou rozhoduje, že líbají nohy i padouchů, jen aby na ně pohlédli s blahosklonným úsměvem spokojenosti!...

A za takových poměrů mělo by býti možno, by samostatnost povahy domohla se svého práva, by lidé poctiví, svědomití a pracovití, povahy houževnaté, neoblomné a skálopevné, by lidé, kterýmž jest cizí pochvala rovněž tak lhostejnou jako vlastní úspěch jejich, byli šťastni a spokojeni...? A přece jest spokojenost a štěstí idolem i člověka nejsamostatnějšího!...

A proč medle překážeti lidem v štěstí – proč spokojenosti jejich klásti překážky – proč vychovávati povahy samostatné, když není pro ně ve společnosti půdy, když jim kyne jen utrpení a začasté i bída, a vždy aspoň nespokojenost?

Účelem života lidského přece není a nemůže býti žalost, aniž utrpení, aniž strádání a jakékoli hoře vůbec...

A rcete, zda nespáchal jsem na mládeži mně svěřené nepromijitelný hřích, že nevychovával jsem ji v zásadách, které snadněji vedou ke štěstí?...

Myšlenka ta ztrpčuje mi zbytek života podobně, jako bych spáchal zločin nejhnusnějšího druhu...

Syndrom průměrnosti, o němž v tomto úryvku autor pojednává, je jednou z příčin všeobecného úpadku, jehož důsledky dnes trpce pociťujeme v našem každodenním životě. Protože tam, kde se dostanou k moci nevzdělaní, sobečtí a bezohlední lidé, jejichž jediným životním cílem je prosadit se za každou cenu na úkor druhých, nastává nutně úpadek všech nejcennějších životních hodnot. To co nám kdysi bylo svaté, je současnými vládci znevažováno a určeno k zapomenutí. Mravní a morální aspekty jsou nahrazovány hmotnými, a ty se také stávají jedinou modlou, kterou uctívají. Naopak ty nejposvátnější hodnoty jsou ničeny a označovány za zbytečný balast. A kdokoli se s tím nehodlá smířit, je označen v lepším případě za podivína, a v tom horším za nepřítele státu, a podle toho je s ním také následně zacházeno.

Pokud ale necháme v naší zemi nadále vládnout současné barbary, popřeme tím veškerý odkaz našich slavných předků, kteří věnovali všechny své síly na to, aby budoucí generace žily v zemi, jež by pro ně byla skutečným "rájem na pohled".

.