Nemodlenci

Nemodlenci

Naše vlast je neustále těžce zkoušená, a namísto slibného vývoje po roce 1989 se nyní, jak se zdá, ubíráme přímo do pekel. Abych se nějak zbavil smutku, který mne každodenně obestírá, hledám útěchu v tom, že se utíkám k četbě našich klasiků. A nacházím v něm pravdy, platné pro všechny časy. Historie se totiž neustále opakuje. Teď jsem například nalezl v románu Karoliny Světlé "Nemodlenec" tuto pasáž, v níž otec, zeman Luhovský, se obrací k synovi Michalovi, aby ho poučil, jak to ve světě chodí:

.

"Takhle se mi líbíš, takový ode dneška buď a nedej se ničím másti. Teď konečně mohu s tebou promluviti od srdce, jak toho jsi žádostiv. Věř mi, že nestojí ten svět za jedinou truchlivou myšlenku naši, blázen v mých očích, kdo si připouští jeho spletenost k srdci. Možná, že byl někdy jiný, dokonalý, jak mnozí dosud věří, ale teď je načisto převrácený. Když jsem se dostal do panského dvora, vedlo se mi tam asi jako teď tobě, jiné jsem slyšel řeči než doma, jiné náhledy a myšlenky. Co mi bylo svaté, tam neplatilo, co za hřích jsem považoval, to tam bez ostýchání se provozovalo. Třepetal jsem se taktéž v síti, nevěda kudy kam – dokud jsem nepochytil od pánů, jimž ke stolu jsem sloužil, trochu němčiny. Ovšem nesměli o tom vědět, a dosud neví ni náš justiciár, ni vrchní, že jsem všemu rozuměl, co mezi sebou po večeři rokovávali, když jsem jim na stůl ze sklepa láhev starého vína za lahví postavoval. Přezvěděl jsem přitom, že považují páni lid za stádo hlupců a slyšel jsem na svoje uši, kterak se mu posmívají za jeho poslušnost. Nevěří páni ničemu, mají za to, že vše, co psáno stojí, jest jen věc vymyšlená neb podvržená, ale vždy schválně nastrojená na stádo to, aby se mělo čeho bát a vyšších nadál poslouchalo. Ani v hříchy pánové nevěří, jdou na to, aby byli lidé za ně pokutováni a stíháni jen proto, aby se oni mohli nad nimi stát sudími, vrchními, radními a dobrý z toho měli plat. Ale co ti to teprve povídám, že páni se nepřidržují v srdci svém vlastně náboženství žádného, vždyť musí člověk na to přijít sám, že nevěří v to, co psáno jest a co z kazatelny se hlásá. Zdaž by dělali, co dělají, kdyby věděli, že jim přijde za to nějaká na onom světě odplata? Vzali by pak žebrákovi poslední groš, mořili by poddané jen pro svou libost beze vší potřeby? Nemají lidi za nic, poněvadž nemají boha za nic. Co nám o něm povídají, sami za báchorky považují, chodí do kostela a ctí kněze tomu lidu jen pro příklad. Takové to je, teď to víš!"

.

Nemodlenci, kteří nás dnes vedou do záhuby, by si měli přečíst tento svůj skutečný obraz! Oni totiž rozvracejí nejen náš stát jako celek, ale i vazby mezi lidmi tím, že mezi ně vnášejí nesváry a ničí i ty nejpevnější vztahy.

Zřekli se Boha a znají jen jednu lásku, a to k penězům!

Nás však na tuto svou "víru" rozhodně neobrátí. My totiž dobře víme, v čem spočívá pravé lidské štěstí. Nenecháme si kazit život lidmi, kteří nezaslouží nic, než naše pohrdání a prokletí.

Máme zcela jiný ideál – vytvořit svět, v němž by lidé byli opravdu šťastni.

Ale jenom ti, kdo žijí dle Božího Desatera, a nikoliv tito nemodlenci, kteří se mu ve všech jeho zásadách protiví.

.

                           Karolina Světlá