Zdivočelá země

Zdivočelá země

Jedno staré a pravdivé přísloví nám říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

To však, zdá se, neplatí pro naše současné vládní představitele, a dokonce ani pro prezidenta republiky. Protože oni do této Rudé řeky, která nám nepřinesla nikdy nic dobrého, klidně vstoupí. Jim samotným totiž nic nehrozí, protože mají na východě vlivné a mocné přátele, kteří je z té divoké vody vytáhnou. Ale to, že se v ní utopí všichni občané státu, jemuž stojí v čele, jim vůbec nevadí.

Spojenectví se Sovětským svazem nám po druhé světové válce nepřineslo nic dobrého. Že jsme do něj marně vkládali velké naděje, to poznal už prezident Beneš. Když zjistil svůj velký omyl, nebylo už cesty zpět, protože byl komunistickým pučem donucen vzdát se prezidentského postu. Na ty trpké únorové chvíle ještě dnes s hrůzou vzpomínáme, protože komunistům, zrádcům našeho národa, padly za oběť tisíce statečných vlastenců. A zradit národní ideály je jedním z nejtěžších zločinů, jaké lze vůbec spáchat.

Dodnes jsme se nevypořádali s tímto našim historickým selháním, a stále nám v paměti znějí slova, pronesená Klementem Gottwaldem 25. února 1948 na Staroměstském náměstí:

"Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. 

A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.

Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal...".

Když nyní sledujeme dojemné námluvy našeho současného prezidenta a premiéra, okázale pohrdajícími ústavou této země, jakoby se nám ozvěnou vracela slova dávného Gottwaldova projevu. A pronášejí je bývalí komunisté, tedy lidé, jimž věřit se nevyplácí.

Padesátá léta byla jednou z nejhorších etap naší historie. Komunistická strana se nikdy nedokázala vypořádat se svými krvavými zločiny, a její pohrobci nám vládnou dodnes. Ti nejnebezpečnější z nich sice předstírají změnu své politické orientace, ale v podstatě zůstali navždy poznamenáni rudým cejchem. Setkáváme se s nimi ve všech politických stranách, ale žádné mimikry nemohou nikdy zakrýt jejich skutečnou povahu. Oni nikdy neměli zájem udělat něco ve prospěch tohoto národa, ale pouze pro svůj vlastní. Jejich jediným zájmem bylo se za jakoukoli cenu vyšplhat po hřbetech občanů k  nejvyšším pozicím ve státě a ovládnout jej nejen politicky, ale i ekonomicky. Jak toho dosáhnout, to po dlouhá léta vymýšleli ve svém Prognostickém ústavu. Dvěma největším tamním "expertům" se to skutečně podařilo, a my teď cítíme na vlastních bedrech výsledky tohoto jejich dlouholetého úsilí.

Je to skutečně "výkvět" naší společnosti. Sami si dali na hlavu věnec vítězů. Není to však vavřín, jak by se očekávalo, ale narcis, který mají nejraději, protože je jejich povaze nejbližší. A tato květina nezdobí výsledky jejich práce, ale pouze je samotné, a jen oni sami se navzájem oslavují.

Ten první na divokou privatizaci, největší ekonomický zločin naší historie, a následnou amnestii, která zbavila její aktéry veškeré odpovědnosti za miliardové zpronevěry státního majetku, čímž způsobil tomuto státu nevratné škody v oblasti ekonomické.

A ten druhý na svou hrubost, urážky a lhaní, a na to, že svou samolibostí a pomstychtivostí nesmiřitelně rozděluje náš národ, namísto aby byl jeho sjednotitelem, čímž mu působí nevratné škody v oblasti mravní a morální.

Pod jejich vedením jsme vstoupili podruhé do téže řeky, což se dosud vždy každému vymstilo.

A tato zdivočelá země k ní znovu zdárně směřuje.

.

youtu.be/gzhHldn5rdU