Ceskawcela | Česká republika v roce stého výročí

Česká republika v roce stého výročí

.

Václav Klaus a Miloš Zeman | FOTO: ČTK

Jsme zemí, jejíž dva poslední prezidenti otevřeně podporují a prosazují zájmy Ruska a Číny. Jsme zemí, o jejíž vládě rozhoduje podpora komunistů a extremistů. Jsme zemí, jejíž premiér (toho času v demisi) je bývalý kariérní komunista a pravděpodobný spolupracovník státní bezpečnosti, oligarcha a momentálně trestně stíhán pro podvod. Jsme zemí, která si zase a znova pěstuje své strachy a tolerované lži a podléhá masivní všudypřítomné manipulaci.

Sté výročí vzniku samostatného státu je vhodnou příležitostí si připomenout názory a postoje těch, kteří u zrodu státu stáli a vložili mu základní hodnotový vklad.

Mužem té doby nebyli jen politici, ale mimo jiné i literáti.  V roce 1924 vydal Karel Čapek stať (esej) pod názvem Proč nejsem komunistou. Dovolím si ocitovat jednu pasáž tohoto stále aktuálního textu.

"Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná, ale běžte tam hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací, za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít, za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace, místo, aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný, pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu, lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze, ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice, všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček, jsou to v sedmi případech z deseti lidé, kteří se sami pohybují na mezi chudoby, ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce, já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž, že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille, takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce, je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu, myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože je to zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakžtakž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot."

Karel Čapek nesoudil ani tak vzletné komunistické ideály, jako jejich deklarované metody, těch se obával, stejně jako těch salonních komunistických intelektuálů a jejich farizejství.

Na samém konci 19. století v roce 1895 vydal Tomáš Garrigue Masaryk jedno ze svých hlavních děl – Českou otázku.

Cituji: "Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost – spasí nás mravnost a vzdělanost, i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního – pozbyli jsme ji, když jsme přestali jako národ mravně žíti. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí státi na pevném základě programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak býti nemůže, nemá-li ta politická samostatnost býti jen pro forma a politický prostředek mocnějšího souseda."

Za uplynulých sto let jsme si na vlastní kůži důkladně vyzkoušeli jednu starou moudrost muže 19. století Oscara Wilda: "Moc degraduje, a to nejen ty, kteří ji vykonávají, nýbrž i ty, na nichž je vykonávána."