ExtraStory - 13. 12.2017
Se jménem českého malíře a spisovatele Josefa Lady se snad každému z nás vybaví kocour Mikeš, chytrá kmotra liška a jiné pohádkové bytosti našeho dětství. Svými humornými ilustracemi v Haškově románu Dobrý voják Švejk pobavil i dospělé. Jeho obrazy s vánoční a zimní tématikou jsou i dnes synonymem Vánoc a vyvolávají v nás nostalgii po idylickém venkově. Ladův život již ale takovou selankou nebyl. Poznamenala jej tragická smrt dcery, bratra a úmrtí manželky.
Josef Lada se narodil v rodině ševce dne 17. prosince 1887 ve vesničce Hrusice u Senohrab. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců.
První tragédie potkala budoucího nadaného ilustrátora již několik měsíců po narození, kdy jako malý chlapeček vypadl z kolébky a při pádu si vrazil ševcovský nožík do pravého oka. Zranění bylo tak vážné, že časem na pravé oko zcela oslepl. Tento úraz byl patrný i na pohled, neboť jeho pravé oko bylo menší než levé. Josef Lada tuto skutečnost po celý život tajil a jen v náznacích o svém zranění hovořil jako o "očním defektu".
V roce 1893 začal malý Pepík chodit do hrusické školy, kde pan farář Růžička brzy odhalil v malém ševcovském chlapci kreslířské nadání. Kromě kreslení a přírodopisu však malého Josefa škola příliš nebavila a jeho výsledky nebyly nejlepší.
Ladův tatínek byl na synovo kreslířské nadání pyšný, ale těžká finanční situace mu nedovolila dát syna na studie výtvarného umění. A tak byl Josef ve svých 14 letech poslán do Prahy, aby se vyučil malířem pokojů. Jednalo se však o fyzicky náročnou práci, které nebyl Josef přivyklý, a po roce učení zanechal. Zkusil to tedy jako knihtiskař a tento obor již zdárně dokončil. Splnil se také Ladův sen studovat milované kreslení. Nejprve začal navštěvovat kurzy na uměleckoprůmyslové škole a od roku 1906 se stal jejím řádným studentem.
Kvůli ztrátě jednoho oka neměl Lada prostorové vidění, a proto si vyvinul nezaměnitelný styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav.
Po ukončení studií se Lada živil jako ilustrátor, karikaturista a spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal, ilustroval především Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška, s nímž se osobně znal a přátelil. Celkem vytvořil 400 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací.
Samostatnou kapitolou Ladova života je jeho poněkud tajemný partnerský vztah s Hanou Budějickou, kterou si vzal až po osmnáctileté známosti 18. června 1923. Se sňatkem dlouho váhal zřejmě proto, že si nebyl jistý, zda uživí rodinu. Z manželství vzešly dcery Alena a Eva.
Smutným předělem v Ladově životě byl rok 1929, kdy jeho bratr František tragicky zahynul při vlakovém neštěstí v Mirošovicích u Prahy, kde pracoval jako traťový dělník. Z té doby se dochovala korespondence psaná Ladou, ze které lze snadno usoudit, jaký měla tato tragédie na Ladu vliv: "Od smrti mého bratra mám nervy tak rozbité, že mi ta práce jde, jako když to tenkráte nešlo! Vždy něco začnu, ale dopadne to tak, že by mi to dělalo ostudu."
Neméně drasticky zasáhly do rodinného života Ladových závěrečné boje druhé světové války. Dcera Eva, která byla nadanou klavíristkou, tragicky zahynula 14. února 1945 při leteckém bombardování Prahy u Emauzského kláštera. Bylo jí pouhých 17 let. Josef Lada se z této události nikdy zcela nevzpamatoval, ačkoliv svou bolest vyjádřil pouze jedním obrazem – krajinou s temnými mraky, kde stojí osamělá borovice.
V lednu 1951 umírá ve věku 63 let jeho manželka Hana Ladová, která se nikdy nesmířila s tragickou smrtí jejich mladší dcery Evy. Po manželčině skonu se mezi ovdovělým Ladou a jeho starší dcerou Alenou vytvořilo silné pouto a nebyl to jen vztah otce a dcery, ale byl to vztah dvou kamarádů, kteří si vzájemně radili. Alena Ladová zdědila talent po svém otci a také se zabývala malbou a ilustracemi knih. Byla tak důstojnou pokračovatelkou otcova díla.
Povahově byl Josef Lada rodinný typ a v kruhu své rodiny se cítil nejlépe. O své manželce říkával, že mu stírala chmury z čela po celý život. Příčinou Ladových emocionálních výkyvů byla neurastenie, kterou zdědil po své mamince. Někdy trpěl tak silnými pocity úzkosti, že se stranil lidí a uzavíral se do samoty. Alena Ladová v knize Můj táta Josef Lada napsala: "Téměř vůbec nevycházel, stával u okna, díval se mlčky ven a na hlavě měl mokrý šátek".
V září roku 1957 byl Lada v Praze hospitalizován a 14. prosince, jen pár dní před svými sedmdesátinami, zemřel na následky plicní embolie.
.
