Státní vlajka Československa potřísněná krví. (Wikimedia Commons)
.
V současné době rozválčené Evropy může někomu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy připadat jako nějaký malý nepodstatný videoklip z minulosti velmi dávné... Sovětský svaz se rozpadl, již neexistuje. Ale máme zde Rusko, Ukrajinu, evropské embargo: české sýry vrácené z exportu, rozbalené z ruského a zabalené do českého staniolu...
Kdo nezažil, nemá nač vzpomínat. Ale pamětníci si ještě mohou vybavit jedno šeré srpnové ráno, které začalo nějak jinak, než ta předešlá.
Ve 4 hodiny ráno se rozevřely dveře pokoje a nejeden otec rodiny, vstávající do zaměstnání, zburcoval zbytek rodiny slovy: "Vstávejte! Rusové nás obsadili!"
Když se děti později probraly ze spánku, prázdniny stále pokračovaly. Mohlo se chodit do lesa na houby, koupat se v rybníku, vyjet si na výlet... Ale co dělali rodiče školáků?
Seděli u rádia, seděli před zrnící televizí a ve tváři měli výraz nevěštící nic dobrého. Výraz tragický, bolestný, zoufalý. Školáci dokonce spatřili neobvyklý úkaz – tatínek má v očích slzy! Sousedé, kteří spolu roky nemluvili, najednou seděli svorně a lomili rukama.
O pár dní později Čechoslováci udatně poničili veškeré směrové ukazatele, tabule s názvy obcí a měst, aby alespoň na okamžik zmátli okupanty, projíždějící krajem se svou obrněnou technikou. Malý odraz českého vzdoru.
21. srpen 1968 se stal jedním z nejčernějších dnů české, potažmo československé historie. Troufám si říci, že někteří pamětníci ještě dnes zažívají vzdor vůči všemu, zejména ruskému.
Tenkrát na východě...
Western to tedy nikterak nepřipomínalo, lidé šli se zmatkem v srdci do práce, ale ledaskde se ani nepracovalo.
Již v noci ze 20. na 21. srpen překročila vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska) státní hranice ČSSR. Spící obyvatele rušil rachot tankových pásů, dusot bot pěchoty čítající 250 tisíc vojáků, a hučení vrtulí 800 letadel nesoucí další tisícovky vojáků a těžkou techniku.
Ve středu brzy ráno, kolem 2. hodiny v noci, odhlasovalo předsednictvo ÚV KSČ text Provolání Všemu lidu ČSSR, ve kterém tzv. "přátelskou pomoc" odsoudilo. Obyvatelé však zároveň byli vyzváni, aby postupujícím vojskům nekladli odpor. Mobilizace vlastní armády se nekonala.
Vysílání čs. Rozhlasu bylo záhy přerušeno, ale v časných ranních hodinách obnoveno a rozhlas dále podával zprávy o situaci v zemi. Cizí vojenské kolony postupovaly ku Praze. Ještě v noci obsadili výsadkáři vládní budovu a zatkli předsedu vlády, Oldřicha Černíka. Zadržen byl také první tajemník strany Alexandr Dubček a další.
V ranních hodinách byla okupantskými tanky rozstřílena fasáda budovy Národního muzea. Vojáci stříleli v domnění, že terčem je rozhlas.
Obyvatelé Prahy se jali bránit budovu pravého rozhlasu, před níž postavili barikády. Tehdy padli k zemi první mrtví z řad civilistů. Po osmé hodině byl rozhlas obsazen ozbrojenou jednotkou.
Sovětská tisková agentura TASS vydala prohlášení, že "vojska přijela na pomoc bratrskému čs. lidu na obranu socialistického řádu proti kontrarevolučním silám, a to na základě žádosti nejmenovaných představitelů KSČ a státu". Jak se později ukázalo, nejmenovanými vlastizrádci tehdy byli Biľak, Indra, Kapek, Švestka a Kolder.
Vládní představitelé tehdejšího Československa byli přinuceni podepsat souhlas a legalizovat tak invazi vojsk do státu. Sovětští vojáci zůstali na území ČSSR pak ještě dalších 21 let.
Pohnuté srpnové události si vyžádaly život 108 lidí. Kolem 5 tisíc lidí bylo zraněno, stovky žen bylo rudoarmějci znásilněno.
Bezprostředně po okupaci emigrovalo asi 70 tisíc lidí. A dalšího čtvrt milionu postupně následovalo v následujících normalizačních letech.
To je tak v kostce vzpomínka, jak jsme tu dobu prožili. A nezapomněli jsme.