O bublinách a bublinářích

Byla jednou jedna malá země, a v té vládl zlý čaroděj, zvaný Rudý Klement. Zmocnil se zde vlády poté, co skončila ta dlouhá válka s Adolfem Šíleným. Celá země byla pak na oslavu vítězství zahalena rudým suknem, a všichni lidé radostně tančili a zpívali, že zítra se bude tančit všude.

Věřili, že se po létech hrůzy a utrpení konečně dočkají klidného života. Vždyť by na něj měli přece právo, a mnozí z nich dokonce přinesli svou oběť nejvyšší – svůj vlastní život. Ve svých posledních chvílích doufali, že když ne oni, tak alespoň jejich děti budou konečně žít ve šťastné a svobodné zemi. Leč jejich naděje se bohužel nenaplnily.

Byli samozřejmě nesmírně vděčni svým osvoboditelům za nabytou svobodu. S chutí se vrhli do obnovy zpustošené země a každý chtěl přispět svým dílem k tomu, aby zase byla tak krásná, jako dříve. Taková, jakou ji chtěl před léty mít jejich milovaný panovník, který se však téhle války už nedočkal. A možná, že je to tak dobře, protože takový vývoj, jaký potom nastal, si nepředstavoval ani v nejhorších snech.

Jeho nástupce byl před tou velkou vojnou nucen dobrovolně odevzdat naši zem do rukou Adolfa Šíleného, protože naši západní spojenci nás zradili a vydali mu ji všanc.  Že se zde však po válce zmocní vlády náš Velký Bratr z východu, aby z ní učinil svou gubernii a z nás ubohé mužiky, to ani on netušil. Rudý Klement zde zrádně nastolil ve spolupráci s ním bolševickou hrůzovládu. Začal lidem nasazovat brýle mámení, a svou pověstnou dýmkou vyfoukl kolem země obrovskou rudou bublinu, která ji celou pohltila. Nikdo z ní nemohl ven ani dovnitř. Lidé pak začali všechno vidět rudě. Někteří sice dobrovolně, ale většina vzteky. Co jim to však bylo platné – z bubliny nebylo úniku – a když, tak jenom nohama napřed. 

Jak léta šla, bublina se stále zvětšovala a její barva byla stále tmavší od krve jejích obětí.

Rudý bublinář Klement totiž popravil každého, kdo si troufnul postavit se mu na odpor.  Když za pár let po nastolení své hrůzovlády zemřel jeho učitel, Velký Jozif Vissarionovič, ze solidarity zemřel záhy po něm. To však neznamenalo pro naši zem žádné vysvobození, protože si během života vychoval celou bandu učenlivých a všeho schopných žáků. Říkali si "Horda rudých bublinářů" – zkratkou pak HRB, a podle toho všichni vypadali. Jejich pokroucené postavy byly následkem neustálého hrbení před Velkým Bratrem, ale zejména projevem jejich křivého charakteru. Posledním z této hordy byl jistý Rudý Opeřenec, za jehož vlády došlo v Hordě ke vnitřním sporům. Některým členům se zdála rudá bublina příliš těsná, a snažili se ji zevnitř propíchnout. Frakce ortodoxních bublinářů proto vyslala žádost Velkému Bratru o vojenskou soudružskou pomoc, která byla jejich mocným náčelníkem, zvaným Rudý Opičák, vyslyšena. Vyslal do naší země svá vojska, která vzpouru tvrdě potlačila a na 21 let se u nás dočasně usadila. Tím dal všem těm, kdo se chtěli zbavit vlády Rudých Opic, jasně na vědomí, že ve své gubernii takovéhle pacholky rozhodně trpět nebude.

A tak se ta velká rudá bublina nafukovala a nafukovala, až jednoho listopadového dne léta páně 89 praskla. Lidé se začali radovat a doufali, že všem bublinářům budou konečně zvonit hrana. To se však velmi spletli. Oni byli na podobnou situaci velmi dobře připraveni, pokud si ji dokonce nezorganizovali sami. Dovnitř bubliny totiž umístili nádobu s prudkým jedem, která se při její explozi roztříštila, a tím došlo k hromadné otravě všeho obyvatelstva. Byla to něco jako středověká morová epidemie. Hodně lidí na ni zemřelo, a kdo ji přesto přežil, byl jí už navěky poznamenán. Nasákl totiž nenávistí, lží, přisluhovačstvím, udavačstvím, sobectvím a závistí. Nejvíce na tuhle smrtelnou nemoc doplatili ti, kdo zde byli po dlouhá léta pronásledováni.  Byli už velmi zesláblí, takže na ni téměř všichni zahynuli. A tak jsme přišli i o ty poslední z ušlechtilých lidí, co tu kdysi žili.

Bublinářům šlo nyní hlavně o to, aby se z nich stali konečně miliardáři.  K tomu se neštítili použít jakýchkoli metod – včetně prodeje státních zlatých rezerv, nebo podvodu na občanech, nazvaného "kupónová privatizace". Při ní se bezpracně dostali k majetkům, o nichž se jim předtím ani nezdálo, protože si museli hrát na tzv. "proletariát". Vždycky uměli dobře žvanit, zato práce jim nikdy nevoněla. Ponechali si svou původní zkratku HRB, jen to znamenalo "Horda různobarevných bublinářů", držících se hesla: "Lepší z piva břich, nežli z práce hrb!".  Byla to stejná banda líných lemplů, kteří tu vládli už za minulého režimu. Přemýšleli, jak občany znovu nějak obalamutit. Za tím účelem nakoupili spoustu balónků všech barev, které si rozebraly lupičské bandy zvané politické strany, a naplnily je prázdnými předvolebními sliby.  Každý z bublinářů napěchoval do své bubliny co nejvíce polapených obětí, netušících, co je čeká.  Když jimi byly balóny dostatečně naplněny, začali do nich kopat s cílem dát co nejvíce gólů do soupeřovy branky. Nešťastné oběti křičely bolestí, ale nebylo je zevnitř slyšet. Bublináři s nimi neměli žádné slitování, protože za vítězství v turnaji je čekaly mnohamiliónové prémie, a oni hořeli nedočkavostí nacpat si jimi své nenasytné kapsy.

Političtí vězňové, napěchovaní uvnitř balónů, však netušili, že tohle nejsou ještě zdaleka ty nejhorší chvíle, které je čekají, a že jim hrozí ještě daleko větší nebezpečí.

Úplně totiž zapomněli na to, že člověk, toužící po svobodě, potřebuje k životu především prostor a vzduch k dýchání, a toho je uvnitř pestrobarevných bublin pramálo!

Když se pak začínali dusit a postupně umírali, bylo už pozdě litovat, že znovu hloupě naletěli drzým podvodníkům, jimž nikdy nešlo o nic jiného, než stát se všemocnými pány nad životy druhých.

A tak jsme se stali – pokolikáté už – svědky toho, jak Zlo opět vítězí nad Dobrem.

A to se bude v naší zemi opakovat tak dlouho, než odsud vyženeme ty nenasytné bublináře.

Dokud je tu totiž budeme trpět, nikdy si nebudeme žít jako v pohádce.