Jiří Sisyfos Kajínek for prezident

30. květen 2017 | 12.04 |

Jiří Sisyfos Kajínek for president!

.
Kajínek prezident 1
Ilustrace: Frodoman
.

28. 5. 2017

.

Pokud si vzpomeneme na Toma Sawyera a jeho příběh, vystupuje zde hlavní padouch indián Joe, který nejprve zabije na hřbitově doktora Robinsona a pak se chystá zavraždit vdovu Douglasovou. Zahnán na útěk se skryje v jeskynním komplexu, z něhož nenajde cestu ven a zemře tam hlady. Pokud si vzpomeneme dobře, cituplné duše pak pro něj pláčou.

Jan Roháč z Dubé začal jako úspěšný loupežnický učeň u Zúla z Ostředka, což byl nejvyhlášenější loupežník a mordýř na počátku 15. století, jehož akční radius sahal od Prahy až po jižní hranice království českého. Zúl byl ještě popraven, další škůdci včetně Jana Žižky dostali amnestii za účast v úspěšné bitvě u Grünvaldu. Když husité dostatečně zplundrovali Čechy, měli i jejich umírnění kamarádi vojsk pracujících polem plné zuby a u Lipan je anulovali v zapálené stodole. Roháč si ale nedal říci a pokračoval, čemuž bylo nutno učinit přítrž. Toho se ujal Hynce Ptáček z Pirkštejna – rádce Jiříka z Poděbrad – a dodal ho Zikmundovi, který ho na křižovatce U Bulhara nechal oběsit. Pláče se nad ním dodnes, jakož i nad bratrem Žižkou.

Sisyfos, největší padouch antického Řecka, odsouzený po právu legitimními institucemi, se stal představitelem českých vědců, samozvaných to soudců povyšujících se – stejně jako on – nad ostatní a domnívajících se, že stačili strávit obsah Šalamounových střev. Místo aby si zametli před vlastním prahem a udělali si jasno, jestli se k jeho odkazu hrdě hlásí, nebo jestli, když si jeho jméno vybírali, se nepodívali dost dobře, kdo je nosil (takže nejsou moc prozíraví), pokřikují na ostatní, jak jsou blbí (titul bl.b.), trámu ve vlastním oku nevidíce. Ani bych se nedivil, kdyby byli zaběhli udělat si stylovou fotku s Kajínkem, který je teď – na rozdíl od Sisyfa – zcela nevinný.

Sentimentální oslava padouchů se konává většinou posmrtně, naše spektakulární osvobození nejznámějšího vězně má komplikovanější režii vycházející z nečistého volebního úmyslu a dobré znalosti české povahy. Povahy, která je dnes – navzdory nejlepším ekonomickým podmínkám, jaké kdy v tomto prostoru panovaly – nesmírně nespokojená. Chléb má, potřebuje ale hry! Tak jsou tady.

Když slyším rozhořčený výkřik, "kvůli tomuhle jsme klíčema nezvonili", pak sice nevím, zda se jedná o pluralis majestaticus, nebo o celou rodinu mluvčího, zato před sebou vidím podělaného tvora, který po celou dobu držel hubu a krok a když už byly karty rozdány, vyšel 23. listopadu 1989 do nevlídného podvečera se svazkem čerstvě poskládaných klíčů na Václavské náměstí. Tvora, který neunese břemeno svobody, který ochotně odevzdává většinu svých pravomocí i většinu svého výdělku státu, jenž se o něj má postarat.

Jak si představuje takovýto můj spoluobčan svobodu? Jako stav, kdy si bude dělat, co se mu zamane, bez ohledu na to, co to přinese za důsledky. Jeho etiku vystihl náčelník Hotentotů v jednom cestopise z 19. století: Špatné je, když mě okradou, dobré je, když unesu sousedovu ženu. Příchylnost k Východu a ruskému carstvu svědčí o otrocké nátuře pěstované zde v minulosti po desetiletí. Pan prezident pak ztělesňuje všechny tyto charakteristiky: adoruje autoritativní režimy, soudí, že je třeba vybít novináře, nectí pravidla, nectí řád, nectí vlastní slovo, a dělá si, co chce. A k tomu je lihovej! Pardon: lidovej.

Prezidentská amnestie by pro člověka se zásadami byla facka namířená na vlastní tvář, pro pana prezidenta je to dobrý předvolební tah, navzdory chatrnému zdraví. I zde je patrný sovětský vzor; vzpomeňme památné věty: "Soudruzi, povstaňte, pokud můžete, přinášejí předsednictvo." Vypráví národu nikoliv o dobrotě srdce, nikoliv o spravedlnosti, ale o samoděržaví, bezbřehé moci a naprosté neodpovědnosti k jakýmkoliv závazkům, včetně vlastních slibů. Jaký to člověk, ten náš prezident! Je náš! Když to dělá von, je to povoleno všem. Ať nám ještě dlouho vládne a ukazuje, jak máme žít. Ale kdyby přece jen odešel, rýsuje se tu náhradník...

Jestliže se sentimentálně vzpomínaní zločinci stali čímsi jako svatými, pro Jiřího Kajínka je milost něco jako nanebevstoupení za života. Oslazené dotazy inteligentních novinářů a potleskem fanoušků.

Když jsem slyšel, jak se s ním desítky lidí chtěly vyfotit, vzpomněl jsem na varovnou historku, kterou nám sdělili před vstupem do Yellowstonského parku. Jakýsi zvlášť inteligentní tatínek si přál fotku svého pětiletého chlapečka s medvídkem. Polil proto synkovi hlavu medem, aby milostné zviřátko přilákal. Medvěd přišel a protože se nechtěl zdržovat s oblizováním, také nebylo jisté, kdy ho od medu odeženou, pro jistotu si chlapcovu hlavičku utrhl a odnesl sebou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře