Dlouhé sledování televize podle japonské studie může vést ke zvýšenému riziku úmrtí na krevní sraženinu v plicích. Vědci sledovali návyky 86 000 diváků, jejichž zdravotní stav monitorovali.
Podobný průzkum provedl zvláštní vědecký tým také u českých diváků, a nakonec dospěl k podobným závěrům, jako jejich japonští soudruzi.
Totiž k tomu, že ze sledování televize nás může klepnout pepka.
.
Tokio
Dlouhé sledování televizních programů prý může vést ke zvýšenému riziku úmrtí na krevní sraženinu v plicích, vyplývá to podle serveru BBC z nové studie japonských vědců.
Výzkumníci pozorovali divácké návyky u 86 000 lidí mezi lety 1988 a 1990 a v následujících 19 letech monitorovali jejich zdravotní stav. Špatná zpráva pro televizní fanoušky je, že podle výsledků výzkumu každé dvě hodiny sledování televize denně navíc zvyšují riziko fatální plicní embolie o 40 procent.
Lidé, kteří koukají na televizi pět a více hodin denně, mají více než dvakrát větší pravděpodobnost, že na tuto nemoc zemřou, než ti, kteří sledují televizi méně než 2,5 hodiny.
Badatelé varují především před sledováním dlouhých televizních seriálů, kdy někteří diváci doslova hltají jeden díl za druhým.
Jako prevenci jim radí pohyb na čerstvém vzduchu.
Dlouhé sledování českých televizních programů může vést až k totální destrukci diváků, dokonce i k jejich úmrtí či sebevraždě.
Výzkumníci postupně došli ke zjištění, že vysílané televizní programy mohou mít zhoubný vliv nejen na tělesné, tak především i duševní zdraví diváků, spočívající nejen v riziku trvalého poškození zraku a sluchu, ale zejména psychiky.
Doklady tohoto životu nebezpečného jevu se již projevily nejen u nich, ale dokonce i u samotných zaměstnanců televize.
Poškození zraku se dostavilo například u známé pavlačové drbny z pořadu "Máte slovo" Michaely Jílkové – musela jí být operována oční sítnice, a v důsledku toho málem oslepla.
Podobně tomu bylo i u známého televizního blufátora Václava Moravce, který utrpěl trvalé poškození sluchu z toho, jak v jeho "Otázkách VM" na sebe řvali jeho hosté a on na ně. Zpočátku sice hluchotu jen předstíral, ale postupně se u něj tato choroba skutečně rozvinula. Dnes už není schopen ani žádné otázky svým hostům dávat, ani jim naslouchat.
Přesto nikoho z těchto dvou postižených ředitel ČT Petr Dvořák nestihl vyhodit, neboť dřív než on je vyhodili jeho, protože zjevně neplnil zadání vedení strany, která ji ovládá.
Pokud bude ovšem vysílání ČT i nadále pokračovat ve stejném duchu, jaký dnes vládne i ve všech komerčních televizích, budeme odsouzeni k duševní impotenci, k vymývání mozků díky televiznímu zpravodajství a k těžké demenci z přiblblých televizních seriálů. Při setkáních s některými politiky nám hrozí žaludeční nevolnost a zvracení, s jinými zase omámení alkoholovými výpary, a z marné snahy s nimi držet krok pak delirium tremens. U dalších zase hrozí otrava jedem, jímž jsou napuštěni. Od různých dobytků či jiných živočichů můžeme chytit například nemoc šílených krav, ptačí chřipku, nebo červenku. Z jejich nepotrestaných podvodů a zločinů můžeme utrpět infarkt myokardu, či mozkovou mrtvici, nebo střídavé pominutí smyslů, a z jejich neuvěřitelných slovních blábolů nakonec i trvalé poškození duševního zdraví.
Jako prevenci radí vědci našim divákům vyhození z oken jak televizních přístrojů, tak těch, kdo jsou za tragický stav naší televize odpovědni.
Pavel Havlíček, Česká Wčela