O nejvyšším topolu

O nejvyšším topolu

19. června 2013  Novinky.cz

Už ne justiční mafie, ale přímo junta, tvrdí Topolánek

Bývalý premiér a předseda ODS Mirek Topolánek okomentoval pro Právo současnou kauzu kolem Petra Nečase a jeho někdejší spolupracovnice Jany Nagyové. V rozhovoru nešetřil kritikou na adresu justice. Stejně jako všichni žádám po represivních orgánech státu, aby trestné činy vyšetřily, aby viníky potrestaly. To, co se ale stalo, nevypovídá o tom, že bychom ještě byli právní stát.

Tzv. mediálně vytvořená "justiční mafie", a své jsem k tomu řekl už mnohokrát, byla vystřídána naprosto nekontrolovatelnou, neřízenou justiční juntou. Je do očí bijící neadekvátnost toho zákroku.

_____________________________

Že u nás neexistuje právní stát, to přece všichni víme, stejně, jako že zde existuje justiční mafie. Ale ta slouží pouze k likvidaci nepohodlných, slušných a odpovědných lidí, kteří požadují, a by u nás platilo právo a spravedlnost pro všechny stejně.

Rozhodně ale nebojuje proti těm, kteří zákony vědomě a záměrně nedodržují. Nehorázné skandály, jakých jsme dnes a denně svědky, jen dokazují, že zde dnes vládnou kmotři a jejich spojenci, nacházející se především ve vládě, a jejich zájmy jsou nadřazeny zájmům řádných občanů našeho státu.

Země je rozkradená a prolezlá zločinci odshora dolů, a jedním z článků mafie je i samotný bývalý premiér Topolánek, a není tedy rozhodně tím pravým, kdo by nás měl o tom poučovat. Stejně jako Klement Gottwald se jezdil učit k sovětským soudruhům, jak zakroutit krkem kapitalistům, jezdil i on zase k těm italským - do Toskánska k Berlusconimu - učit se od Cosa nostry, jak zakroutit krkem nám všem.

Z úst tohoto štábskripla znějí slova o juntě opravdu originálně. Vždyť on sám byl představitelem jedné podobné, která se u nás kdysi uchopila moci, a zavedla zde typicky papalášské metody, jakými vládli oni známí duševně omezení vojenští zupáci z šedesátých let - z dob Černých baronů na Zelené Hoře.

Vždyť právě on byl tím hochštaplerem, který uvedl na naší politickou scénu hulvátství, neomalenost, sprostotu, aroganci, drzost a troufalost hlupáků, kteří jsou dnes u moci.

                                                                                                                                                                                                                  (PHK)

_____________________________

Ze života Mirka Topolánka

Mirek Topolánek píše své životopisy tak, že se k tomu, co bylo před rokem 1989 staví do pozice mrtvého brouka.

Jeho rodiče byli v KSČ, přičemž jeho otec nebyl jen ledajaký komunista, nýbrž předseda celozávodního výboru KSČ Zbrojovky Vsetín a nomenklaturní kádr Krajského výboru KSČ v Ostravě. Svého syna, který se zřejmě nehodil k žádnému řemeslu, propasoval na vojenskou školu, kde Mirek vstoupil do SSM. Vojenskou školu ani účast v SSM však Topolánek ve svém oficiálním životopisu neuvádí. Lákali ho do komunistické strany, ale poté co manželka prohlásila, že by se s ním v případě jeho vstupu rozvedla, přestal o tom uvažovat. Mirek začal pracovat v Závodě automechanizace Výstavní 8, Ostrava, kde se díky postavení svého otce stal předsedou celozávodního výboru Socialistického svazu mládeže. Svému otci dělal vždy radost. Na 1. máje vždy chodil v čele průvodu, kde nesl sovětskou vlajku a brojil proti prohnilému kapitalismu. Za to si vysloužil přezdívku "vlajkonoš". Jako elektroinženýr však nebyl žádný zázrak. Podle hodnocení svých kolegů neuměl číst ani v projektové dokumentaci, ovšem tenis hrál výborně.

                                                     Členové mafie "Koza nozdra" Topolánek a Dalík na tenise

________________________________

O nejvyšším topolu

Pavel Havlíček

V krásném podhorském kraji u Vsetína se narodil malý topol. Vyrostl z docela nepatrného semínka, které sem vrtošivý vítr zavál bůhví odkud.

"Co je s vámi, mraky? Co jen tak bez užitku plujete oblohou? Potřebuji přece vláhu! Tak přece spusťte pořádný déšť, ať mohu konečně vzklíčit!"

A mraky tedy poslechly a zalily semínko vydatným deštěm.

Zakrátko semínko vzklíčilo a počínalo se pevně zahnízďovat v půdě.

"Ustupte všichni, udělejte mi přece místo! Cožpak nevidíte, jaké jsem urozené, a vy jste jen ubohý plevel? Potřebuji dýchat, potřebuji více prostoru, vy holomci!"

A obtížný plevel tedy ustoupil, a semínko mohlo zapustit své dlouhé, spletité kořeny.

Ze semínka záhy vzešel malý stromek, který rostl doslova jako z vody.

Když uviděl nad sebou slunce, táhl k němu, aby mu byl co možno nejblíže, aby je měl skoro na dosah. Hřál se v jeho teplých paprscích a hleděl využít jeho životodárné síly.

Pak přišli pěstitelé, obdivovali jeho rychlý vzrůst, a zasadili jej mezi celé dlouhé řady jeho bratříčků. Lidé kolem říkali té ohradě, ve které vyrůstal, školka.

A protože rostl dál ze všech nejrychleji, a byl opravdu vysoký a štíhlý jako voják, přesadili jej zakrátko do vojenského odborného učiliště, a pak jako nejodolnější ze svých kolegů dokonce nakonec vystudoval i vojenskou vysokou školu. Tam se opravdu dostali jen ti nejvyšší a nejmocnější ze všech. Učili je tam, jak se správně dívat na svět s výšky, jak ze země vysát co nejvíce životodárné vláhy a jak chytnout vždy ten správný vítr.

Když vystudoval, myslel si hned, že je ten nejchytřejší a nejschopnější. Chtěl vládnout celému světu. Chtěl poručit i větru a dešti, a tak jej lidé spolu s jeho nejpovýšenějšími a nejdrsnějšími kamarády vysadili v neprostupných vojenských řadách mezi úrodné lány, aby prý chránili zem před zlým větrem. Říkali tomu větrolamy.

" Ó, jak já jsem potřebný a důležitý! Budu zárukou dobré úrody a blahobytu lidí! Budu nejdůležitější na světě!", liboval si topol, a byl celý unešený svou krásou, sílou a vědomím vlastní nepostradatelnosti. "My vám teď ukážeme, co umíme! Bez nás byste byli jen ubozí chudáčkové! Jen díky nám se budete mít dobře! Bez nás byste všichni bídně pomřeli hlady!"

A protože byl ze všech nejvyšší, zvolily jej ostatní topoly svým králem. Provolávaly mu slávu a jejich koruny se mu ve větru klaněly.

"Ať žije Jeho Veličenstvo král Topol První! Sláva našemu nejvyššímu a nejurozenějšímu panovníku!"

Přišlo jaro a zemědělci zaseli na polích obilí. Starali se, aby zrno dobře vzklíčilo a pole se zazelenala novým osením. Uprostřed léta obilí dozrálo a zezlátlo. A pak přišly žně a úroda byla vysoká.

"Vidíte, jaké krásné obilí jsme letos vypěstovali? Tolik metráků z hektaru ještě nikdo před námi nesklidil. Ale to je jen naše zásluha! Nebýt nás topolů, měli byste tu jen samý pýr a bodláčí!", chlubil se král.

A všechny stromy v řadě mu uznale mávaly svými listy a provolávaly mu věčnou slávu. Někteří syslové, křečkové a hraboši se mu posmívali, ale těm král pouze ukázal posměšné gesto svými větvemi, a ty největší reptaly řádně a jadrně po vojensku zpucoval. Běda tomu, kdo by se z vlastních řad odvážil mít nějaké hloupé připomínky na adresu Jeho Nejvyššího Veličenstva. Tomu by pak dlouho pšenka nevykvetla.

A tak to šlo po mnoho let. Ale jak už to v přírodě bývá, přišla jednoho horkého léta obrovská bouře, zlý vítr ohýbal staré topoly, blesky se křižovaly, až jeden z nich uhodil právě do Nejvyššího a roztříštil jej vejpůl.

Královský kmen smutně zasténal. Řada jeho služebníků tomu jen bezmocně a zděšeně přihlížela, jakoby nemohla uvěřit tomu, že je s jejich vůdcem konec...

"Tak co je to s vámi, pacholci, zachraňte přece svého krále!", křičel ve smrtelných křečích jejich pán.

Ale nikdo z nich se ani nepohnul. Nikdo ho svým tělem nepodepřel, aby zabránil jeho pádu. A tak se král Nejvyšší Topol První s ohlušujícím praskotem zřítil k zemi.

Když po několika dnech přišli na místo dřevaři, aby kmen rozřezali, podivili se tomu, jak zdánlivě zdravý a mohutný strom je uvnitř úplně prohnilý a dutý. Když pak po nějaké době povolali znalce dendrology, aby posoudili stav i ostatních topolů, zjistili, že i ony mají úplně stejné projevy hniloby. U žádného stromu se totiž na první pohled nepozná, že může mít odumřelé kořeny, nebo trpět zrádnou chorobou. A tak rozhodli, že celá řada topolů musí být beze zbytku pokácena. Tak se i stalo, a to byl konec slavné vlády Jeho Nejvyššího Veličenstva a jeho služebníků.

A přišlo znovu jaro, a pole byla oseta novou setbou. Obilí se urodilo ještě daleko více než za vlády topolů.

Nejpodivnější ale bylo, že topoly nikomu z lidí nechyběly, a nikdo na jejich dobu vlády a na jejich veliké zásluhy o rozvoj našeho hospodářství ani nezavzpomínal.