Když partner spáchá sebevraždu

1. prosinec 2016 | 20.24 |

Dostala se ke mně zpráva, že jedna z našich nejnadanějších mladých spisovatelek, Martina Bittnerová, se musí těžce vyrovnávat s velkým osobním neštěstím. Její dlouholetý přítel nedávno spáchal sebevraždu.

Ztráta nejbližšího člověka je jedna z nejhorších událostí, jaká nás může potkat. Je velice těžká doba, a tak se může stát, že nám uniknou problémy, které mají naši nebližší. Snažme se proto nemyslet jen sami na sebe, ale především na ty, které máme rádi.

Bez nich by totiž náš život ztratil hodnotu, kterou nám dává láska k našim nejdražším a přátelům.

Nic na světě ji totiž nedokáže nahradit. Bez hmotných statků se dokážeme obejít, ale bez lásky, toho nejcennějšího, co na světě máme, ztrácí náš život veškerý smysl.

Zamysleme se sami nad sebou, zda stojí za to zabývat se naprosto nepodstatnými věcmi na úkor těch zásadních. Právě nyní, v době adventní, je k tomu nejvhodnější čas.

S Martinou Bittnerovou mám jednu společnou vlastnost. Čím více poznávám malost některých svých současníků, nacházejících se často mezi našimi čelnými představiteli, tím více se spolu s ní obracím do naší historie, abych se v ní opřel o ty naše velikány, kteří byli opravdovými Čechy, a s hrdostí to mohli o sobě říci. Kéž bychom se jim jednou dokázali vyrovnat, nebo alespoň přiblížit!

                                                                                                                                                                                                                                                                              Pavel Havlíček

.

.
KDYŽ PARTNER SPÁCHÁ SEBEVRAŽDU
 .

Martina Bittnerová

30. 11. 2016
.

.
Martina Bittnerová 1
..

Je to už dvanáct dnů, kdy v podvečer zazvonila policie, a policejní psycholog mi oznámil, že se stalo to, čeho jsem se obávala. Můj přítel, s nímž jsem žila jedenáct let, dobrovolně odešel ze světa. Nechala jsem ho hledat policií, můj facebookový příspěvek sdílelo obrovské množství lidí, přesto to dopadlo pro něj i pro mě špatně. Měl samozřejmě problémy, ale ty se daly řešit. Jen pár dnů před tímto tragickým koncem, jsem s ním o všem mluvila a viděla jsem v něm odhodlání. Nevím, k jakému zkratu došlo a co se v něm odehrálo. Ostatně to už se bohužel nikdy nedozvím.

Od toho okamžiku žiju v nějaké špatné detektivce, jejíž scénář se mi protiví. Pocity se ve mně tříští jako vlny v rozbouřeném moři. Chvíli se mi zdá život trošinku snesitelný, za chvíli bych nejraději skočila pod vlak. Můj psycholog ale tvrdí, že se s tím peru statečně. Mně se to nezdá, protože jsem bohužel touto událostí přišla nejen o partnera, ale i o domov a další věci, které nemá ani smysl, abych vyjmenovávala. Zároveň těžko hledám energii na to, abych dokázala ony praktické záležitosti, na nichž závisí má existence, řešit. Vždycky jsem si i v těžkých situacích uměla poradit, ale teď jsem se ocitla doslova na kolenou a nedokážu vstát.

Ještě do uplynulé soboty mi navíc chodily kondolence od jeho spolupracovníků a známých, bohužel i s méně vkusnými narážkami a obsahem. Pochopitelně někteří jedinci si do oslabeného člověka potřebují kopnout, s tím jsem počítala, nicméně v sobotu jsem už jedné paní napsala, čím si myslí, že  mi ty její řeči pomohou a prospějí, k čemu mi to je? Já opravdu teď nepotřebuji, aby mě někdo zásoboval prázdnými frázemi a patetickými gesty.

Od lidí pracujících ve zdravotnictví bych možná čekala více ohledů, ale čekat jsem je nemohla. Současné zdravotnictví je byznys a platí v něm tvrdá pravidla. Můj přítel vždycky tvrdil, že musí hlavně sloužit pacientům a z reálného stavu pociťoval rozhořčení a smutek. Jenomže to všichni ti  kariéristi kolem něj mohli jen obtížně pochopit.

Co mě také zarazilo, že jsem musela co nejrychleji odevzdat jeho služební notebook, který zůstal doma, tchán si musel pospíšit se služebním telefonem i tabletem, jako by Fakultní nemocnice v Motole nemohla pár dnů počkat. Není nic strašnějšího než vejít pět dnů po přítelově smrti do jeho kanceláře, kde už člověk neuslyší jeho hlas. Vzmohla jsem se proto jen na pozdrav a musela okamžitě zmizet.  Bohužel teď si zase v Motole vzpomněli na klíče od zámku, který už přitom vyměnili. A říkám si, s čím přijdou příště. Bylo by tak obtížné prostě všechny požadavky sepsat, my bychom je vyřídili a měli konečně klid? Ale asi na to nemáme nárok.

Nepřála bych nikomu, aby si musel projít tím, čím si teď procházím, protože tu bolest nelze téměř unést. Dostávám rady, že se mám vzchopit, že musím udělat tamto a ono. Zřejmě bych podle názoru některých jedinců měla mít sbaleno a v pozoru čekat na stěhovací vůz. Já se ale nemám kam odstěhovat a navíc mi skoro nic nejde.

Ano, myslete si o mně, že jsem třeba slaboch, ale já nevím, nevím, co bude zítra, za týden a za měsíc. Před dvanácti dny jsem přišla o nejbližšího člověka a musím se s tím především nějak pocitově vyrovnat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře