Císař se k Čechům choval slušně

23. listopad 2016 | 10.40 |

CÍSAŘ SE K ČECHŮM CHOVAL SLUŠNĚ A PODPOROVAL JEJICH KULTURNÍ INSTITUCE

JAN ZIEGLER

.

František Josef I. 1

 .

21. listopadu uplynulo přesně sto let od úmrtí císaře Františka Josefa I., který našim zemím vládl rekordních 68 let. Za dobu jeho panování se Království české a Markrabství moravské změnily v hospodářsky vyspělé země.

0pt;inherit","serif";Times New Roman";color:#0B0B0B;border:none windowtext 1.0pt;padding:0cm;">Nemá cenu tady uvádět známé skutečnosti ze životopisu tohoto panovníka. Za jeho vlády se habsburské mocnářství proměnilo v moderní zemi a on výrazně přispěl i k uzákonění náboženské svobody. Císařským patentem z roku 1861 byla v Rakousku zrovnoprávněna všechna státem uznaná křesťanská vyznání. Jeho císařské a královské apoštolské veličenstvo zněl celý jeho titul. František Josef I. pak v roce 1874 po přijetí protikatolických zákonů tehdejší proněmeckou liberální vládou, zabránil pronásledování a zavírání katolíků, tak jak tomu bylo za tzv. Bismarckova protikatolického tzv. Kulturkampfu v sousedním Německu.

V roce 1867 po rakousko-uherském vyrovnání se země stala de facto konstituční monarchií. Pro zjednodušení se podívejme na situaci v Rakousku, tedy v Království a země na říšské radě zastoupené, jak zněl jeho oficiální název. Tzv. Prosincovými zákony z roku 1867 byly uzákoněny základní občanské svobody, jako projevu, tisková, shromažďovací, spolčovací, nedotknutelnosti obydlí a další. Existovala ochrana listovního tajemství a spory řešily nezávislé porotní soudy. Zákonodárná moc náležela volené Říšské radě a Panské sněmovně, která byla složena z dědičných a panovníkem jmenovaných členů. I takto František Josef I. oceňoval zásluhy občanů monarchie, a z Čechů se této pocty dostalo např. Františku Palackému, Antonínu Dvořákovi, Jaroslavu Vrchlickému, Josefu Myslbekovi nebo Františku Křižíkovi. Lidé, kteří platili daně, mohli volit do Říšské rady, zemských sněmů, městských a obecních zastupitelstev. Na rozdíl od rudých časů existovala soutěž politických stran. Dá se tedy říci, že tehdejší Rakousko bylo relativně svobodnou demokratickou zemí.

Je potřeba zdůraznit, že císař nebyl žádným nepřítelem Čechů, jak to kdysi tvrdila omezená nacionalistická propaganda. Naopak výrazně podporoval české společenské a kulturní instituce. Jenom na stavbu Národního divadla v Praze věnoval celkově 18 tisíc zlatých. Dá se říci, že jeden zlatý v té době odpovídal zhruba současným 400 Kč. Jak uvádí Jiří Sejbal v díle Základy peněžního vývoje, vydaném Masarykovou univerzitou v roce 1997, v roce 1883 nižší úředník vydělával asi 25 zlatých měsíčně, zedník pak 35 zlatých, ale v zimě byl většinou bez práce.

Za dlouhé éry jeho vládnutí došlo k obrovskému hospodářskému vzestupu Českých zemí. Statistika z let 1911 – 1913 v knize Vlastislava Laciny a Jana Hájka Kdy nám bylo nejlépe, vydaném nakladatelství LIBRI v Praze v roce 2002 dokazuje, že Čechy patřily k druhé ekonomické nerozvinutější zemi Předlitavska hned za Dolními Rakousy. Jejich součástí ovšem bylo hlavní město Vídeň a tak je tabulka zkreslená faktem, že v ní sídlily mnoho významných firem a centrální úřady. Morava pak obsadila čtvrtou příčku za Tyrolskem. Od poloviny 19. století nastal prudký rozvoj průmyslu a masivně se budovaly železnice. V tvrdé konkurenci dokázali uspět i čeští podnikatelé, jako již zmíněný František Křižík, Emil Kolben, Emil Škoda, Václav Klement, Tomáš Baťa další. To vše bylo umožněno liberálním ekonomickým prostředím, kterému František Josef I. nekladl překážky. Tenkrát se mohutně rozvíjelo i české školství, vzniklo mnoho gymnázií a středních odborných škol, založeny byly dvě české vysoké technické školy v Praze a Brně, Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla v roce 1882 rozdělena na českou a německou.

Je ovšem pravdou, že habsburský vladař také souhlasil s deportací českého vlastence a novináře Karla Havlíčka Borovského v prosinci 1851 do Brixenu. Takové opatření se bez vyjádření Císaře Františka Josefa I. nemohlo obejít. To samozřejmě nebyl chvályhodný čin. Ale podívejme se na to z jiné strany. Havlíček žil v útulném alpském městečku, ročně dostával od rakouského státu 500 zlatých (tehdy plat vyššího úředníka), a když za ním o rok později přijela manželka, tak její cestu zaplatilo policejní ředitelství. Bídou tedy netrpěl, mohl svobodně psát, a bez omezení se směl pohybovat v brixenském okrese. Ano, bylo to místo nuceného pobytu a nic příjemného. Jenomže si uvědomme, že za komunistů by Havlíček skončil v lepším případě v nelidských podmínkách pracovního lágru, jakým byly Jáchymov, Bytíz a další, v horším pak rovnou na šibenici. Takže je vrcholem pokrytectví, když komunisté, kteří u nás zavedli násilnický zločinný režim, si dovolují kritizovat zvláště po roku 1867 daleko svobodnější Habsburskou monarchii.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře