Sametová revoluce, mýty a spiknutí
21. 11. 2016
.
Myslím, že označením, které je nejbližší tomu, co se v listopadu 89 přihodilo, je "předání moci", s nímž jako první přišel Petr Pithart: "Už někdy v polovině ledna 1990... jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla – bylo to vyjednané předání moci. Zdůraznil jsem to, protože jsem si byl jist, že jinak lidé budou čekat rychlé zázraky a uvěří, že po revoluci bude brzy všechno úplně jinak. Tím jsem chtěl vlastně říci, že se toho zase až tak moc nezměnilo a že to bude hodně dlouho trvat, než se něco opravdu důkladně změní."
Výrazy "sametová revoluce" či "revolucionáři" beru jako půvabnou metaforu, vůli ke změně jsme měli a projevovali ji, vzepětí jsme pociťovali, nenásilí se bohudík stalo heslem dne. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, vzájemnosti s ostatními, empatie, tolerance a osvobození se z ponížení.
Konspirace vychází z mýtů
Pochybnosti o tom, co se v listopadu 89 a krátce před tím i potom dělo, vládnou od samého počátku. Vedle jednotlivostí i ve vyhrocenější podobě spikleneckých teorií a spekulací. Běžné pochybnosti jsou vždy namístě, protože jsou součástí kritického myšlení – dnes je však může potvrdit či vyvrátit jen úsilí historiků nebo výpovědi účastníků, které se drží faktů, dojmy zde nehrají žádnou roli.
Problémem konspiračních hypotéz je, že opakují stejné stereotypy, které ale neprokazují nic jednoznačně. Každý ze "zaručených závěrů" připouští minimálně dva výklady. Hlavní bod těchto teorií, že šlo o "předání moci výměnou za beztrestnost komunistických zločinců", souvisí s prvotním mýtem, který se k listopadovému převratu váže. A sice, že sametová revoluce byla dílem jakýchsi čistých revolucionářů, kteří s předchozím režimem neměli mnoho společného. Že šlo tudíž o jakýsi boj krystalicky čistého dobra se zlem, jejichž představitelé spolu uzavřeli komplot proti... Proti komu vlastně?
Jistě, revolucionáři byli především lidé, kteří od okupace v roce 1968, od Charty 77 či od vniku Hnutí za občanskou svobodu, Českých dětí a dalších nezávislých iniciativ šli proti režimu, ale těch bylo bohužel jen pár. Vedle lidí z opozice (disidentů) se dění v listopadu 89 účastnili i běžní občané stojící mimo stranické struktury, kteří však více či méně s režimem kolaborovali. Ale "revoluci dělali" i někteří lidé z režimních struktur, kteří také chtěli a požadovali změnu.
Za první a hlavní tahouny revoluce jsou oprávněně považováni studenti. Studentskou demonstraci na Albertově 17. listopadu 1989, jejíž účastníky poté brutálně zmlátili fízlové na Národní třídě, organizovaly dvě skupiny: Nezávislé studentské sdružení STUHA (nelegální) a Socialistický svaz mládeže (SSM), založený komunisty. Naprostou většinu stávkujících studentů tvořili svazáci, tedy členové SSM. Někdejší komunistický poslanec Miroslav Jansta byl jako svazák jedním z organizátorů demonstrace na Albertově.
Na demonstracích po celé zemi a především při generální stávce to bylo obdobné. Účastnili se jich nejrůznější lidé s nejrůznější motivací: disentem a undergroundem počínaje a některými členy KSČ konče, bývalými i tehdejšími. Komunisté byli mezi dělníky z ČKD, kteří pár dní po 17. listopadu 89 přišli podpořit Občanské fórum na Václavské náměstí (s jedním z členů KSČ jsem tam tehdy hovořil). I mezi dělníky, kteří "smetli" pražského tajemníka KSČ Miroslava Štěpána z řečnické tribuny, byli komunisté. Byli i mezi stávkujícími napříč republikou. I mezi herci, bez nichž by se listopadová změna neobešla, byli straníci.
Změny nomenklaturních kádrů
Z kontextu listopadového dění plynulo poměrně přirozeně, že i někteří komunisté mají normalizačního režimu plné zuby. Pokud si dobře pamatuji, akademičtí odborníci připravili již před listopadem 89 několik návrhů na změnu ústavy ČSSR s tím, že v jedné z verzí již nebyla zakotvena vedoucí úloha strany. Změny probíhaly i v hospodářské oblasti v podobě opatrných návrhů na návrat živnostníků a drobných podnikatelů (tedy na posun směrem k uvolnění soukromého vlastnictví) či zákona schváleného již před listopadem 89, který umožňoval přechod státních podniků na akciové společnosti.
Byl založen Prognostický ústav ČSAV, jehož personální obsazení schvaloval přímo Ústřední výbor KSČ. V tomto ústavu přitom nebyli jen komunističtí plánovači, ale i zastánci jiných ekonomických směrů. Část KSČ se tedy evidentně připravovala na "nějakou změnu". K nějakému křečovitému utajování popsaného a dalšího podobného dění tehdy nedocházelo. Vše se dříve či později dozvěděla veřejnost či spíše ta její část, která se o takové věci zajímala.
Gorbačovo "one man show"
Nevíme ovšem, na jakou změnu se část KSČ připravovala, jestli na nějakou variantu "komunismu s lidskou tváří," spojenou s výměnou neschopných stranických špiček a vlády, či na úplnou změnu režimu. I jejich účast na listopadu 89 se odehrávala v rámci jedinečné one man show Michaila Gorbačova, která se nazývala perestrojka a glasnosť.
Ani on nikdy nehlásal, že chce konec komunistického režimu, ale jeho uvolnění, v jehož rámci přestal Sovětský svaz druhým diktovat, co smějí a co nesmějí dělat. Z toho následně plynula bezradnost vedení československých komunistů. Ani Gorbačov by však nemohl na perestrojku pomyslet, kdyby s ním nesouhlasila většina širšího vedení sovětské komunistické strany a důležití lidé z armády, policie a tajných služeb (hlavně KGB a GRU). Tento posun se nutně musel odrazit na přístupu některých českých a slovenských komunistů a estébáků. (Pokud k jejich budoucím záměrům patřila i snaha diskreditovat demokratický režim, pak se jim to společně s některými "novostrukturáči" povedlo dokonale.)
Spiknutí nebylo třeba
Z tvrzení, že v Československu šlo o "předání moci výměnou za beztrestnost komunistických zločinců", se stal stereotyp během několika měsíců. Jenže ani autoři spikleneckých teorií, ani nikdo jiný neví nic o tom, že by se před listopadem 89 do plánování oné změny zapojovali disidenti.
Jediné, co víme je, že s některými liberálnějšími členy KSČ byli v kontaktu někteří bývalí komunisté, většinou tzv. osmašedesátníci. A samozřejmě i lidé z Prognostického ústavu či akademičtí tvůrci na tehdejší dobu progresivnějších legislativních návrhů. Avšak každá skupina zvlášť, s těmi svými, nikoli všichni společně.
Onen stereotyp vychází z pravdivého poznání, že komunističtí zločinci potrestáni až na výjimky nebyli. To ale mohlo mít více příčin a Bůh ví, která je ta nejpůsobivější: odmítnutí pomsty ze strany režimní opozice, které souvisí s filosofií nenásilí a smíření, neschopnost provést personální změny v justici a orgánech činných v trestním řízení, které mohlo plynout i z politické nezkušenosti, nesmyslné navázání na komunistickou zákonnost a legislativu, které mohlo vyjít i z vlastního přesvědčení těch, kteří o tom rozhodovali atd. Nemuselo tedy jít hned o nějaké uzavírání paktů.
Společný zájem
Mezi komunisty, kteří usilovali o pád normalizačního režimu, byli i střední nomenklaturníci, kteří již nějakým majetkem či know-how vládli (ekonomicky zaměření straničtí odborníci, ředitelé podniků, jejich náměstci, vzdělanější estébáci apod.), ale chtěli je vlastnit i reálně – kapitalizovat jej.
To (by) jim však neumožnili Havel a spol., kteří takovou mocí nevládli, ale ti, kteří nastavili způsob přeměny hospodářství ve prospěch tunelářů a zlodějů. Ti, jimž vyhovoval korupčnický a klientelistický systém, který u nás počátkem 90. let zavedli, tedy Klaus a spol. Ani tato skupina se však na tom nemusela s předlistopadovými kádry domlouvat. K nastavení zmíněného systému jí mohl stačit společný zájem, na prvním místě touha beztrestně se obohatit na úkor ostatních. Co před listopadem nerozkradli a neprohospodařili komunisté, to se z velké části povedlo otcům privatizátorům po listopadu 89 – nic víc z toho dnes nevylouhujeme.
Přirozená cesta
Podle Pitharta se během listopadových "kulatých stolů" vyjednalo předání moci, ale o nějaké beztrestnosti nebyla řeč – a to je vše, co jsme schopni nějak doložit. Domluv na společném postupu, z něhož by plynula beztrestnost komunistických zločinců (či přímá dohoda na oné beztrestnosti, která by znamenala i spolupráci při změně režimu) nebylo třeba. Vše mohlo probíhat přirozenou cestou a z motivů veřejně známých či dostupných.
Tím se nevylučuje, že taková dohoda na nějaké úrovni, či v omezeném okruhu existovala, ale i hypotéza o spiknutí musí být doložena něčím jiným, než jen pocity či negativními emocemi.
Článek vyšel v revue BABYLON