K 195. výročí narození K. H. Borovského
Pavel Havlíček
Dne 31. října 2016 vzpomeneme 195. výročí narození jedné z velkých osobností našeho národa, Karla Havlíčka Borovského.
Jednou z typických vlastností současných vládců a jejich poskoků je posílat do říše zapomnění ty, kdo se zasloužili o slávu českého národa, a naopak oslavovat ty, kdo si nezaslouží ani nejmenší úcty.
Ve 42. čísle týdeníku "Téma" z 21. října t.r. vyšel článek Lukáše Kašpara o utajených životech velkých Čechů – Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové. Obsahuje zajímavá historická fakta, o nichž nemá většina veřejnosti širšího povědomí.
Titul článku zní: "Jak se Češi pomstili největším Čechům", což dokonale vystihuje naši národní mentalitu. Naší charakteristickou vlastností totiž je, že nikdy nedokážeme dostatečně pochopit ani docenit ty ze svých současníků, kteří dokážou smýšlet v důležitých okamžicích daleko prozřetelněji, než většina ostatních. Prokazujeme jim pouze úctu posmrtnou, a to ještě zcela výjimečně.
Je potřeba zároveň vidět jednu podstatnou věc – že totiž vládcové si vždy umějí přizpůsobit historické osobnosti tak, aby vyhovovaly jejich vlastním potřebám, a pak je využívají jako falešné modly, k nimž se má národ obracet. A to platí i v případě Karla Havlíčka Borovského, který nám byl vždy prezentován jako fanatický vlastenec, bojující za samostatnost českého národa.
Ale ono tomu zdaleka tak nebylo. Naopak – on byl zapřisáhlým nepřítelem falešného vlastenčení, a dokázal to svým postojem k Josefu Kajetánu Tylovi, s jehož uměleckým projevem se nikdy neztotožnil. Byly mu vždy protivné srdceryvné pseudovlastenecké články a divadelní hry, které psal. Nikdy rovněž nebyl příznivcem české samostatnosti, naopak si představoval Čechy jako součást Rakousko-uherské monarchie – pochopitelně při zachování práv a svobod jednotlivých národů. V tom se také shodoval se svým souputníkem Františkem Palackým.
Nicméně byl shledán císařem Františkem Josefem I. nebezpečným, a proto byl jako nepřítel monarchie poslán do exilu. Nebyl to však ani kriminál, ani Gulag, ani šibenice, kam posílali své odpůrce komunisté.
Jeho exil byl docela fešácký, a navíc byl spojen s roční královskou apanáží 500 zlatých, což byl na tehdejší poměry dosti vysoký plat. V tyrolském Brixenu měl navíc i služebnou, a nosili mu tam i hotelovou stravu. Největším trestem pro něj však byla izolace od domova, svých blízkých a přátel, kterou těžce nesl. Po třech letech onemocněl tuberkulózou, a tak jej konečně propustili domů za nemocnou ženou, ale bylo už pozdě. Domů se dostal až v květnu 1855, měsíc po její smrti.
Tuberkulózou se však nenakazil jen on, ale i jeho dcera Zdena. Nemohl však s ní být, protože nesměl bydlet v Praze. Návrat z hor mu navíc nepomohl, naopak se mu přitížilo, neúspěšně se léčil v lázních, a 29. července 1856 zemřel.
Z Karla Havlíčka Borovského se po smrti stal symbol boje proti habsburské monarchii, jenže jeho jiná možnost, než existence Rakouska, ani nenapadala. Psal, že nad Rakouskem se sice stahují mračna, ale říše to překoná. Představoval si Rakousko národnostně spravedlivé, demokratické a federalizované.
A když tak sleduji, kam jsme se po nekonečném a marném usilování o naši národní samostatnost a suverenitu dostali, nezbývá mi, než dát svému slavnému prapředkovi a učiteli za pravdu.
.