Pavel Havlíček
Tak už je tomu neuvěřitelných padesát let od objevu naší slavné historické osobnosti, Járy Cimrmana!
Tehdy sami tvůrci tohoto tvůrčího českého génia netušili, jaké slávy se jejich hrdina dočká! Měla to být původně jakási recese, sloužící pro pobavení jich samotných a jejich blízkých přátel. Ale nakonec se okruh jejich příznivců rozrostl natolik, že z jejich hrdiny se postupem času stal málem nejslavnější Čech, kdyby byl neporušil jisté pravidlo, stanovené v této soutěži – totiž, že by to měl být hrdina skutečný a historicky doložitelný.
Jelikož v Mistrově pozůstalosti se úřední dokument o jeho narození bohužel nenalézá, Jára Cimrman se nejslavnějším Čechem nestal, a jeho objevitelé byli nuceni spoustu neznámých historických faktů během času postupně vědecky doplnit. Takže dnes už o Járovi víme téměř všechno, co bylo možno během těch 50 let zrekonstruovat. Kromě jeho fyzické podoby, která stále zůstává velkou neznámou.
Nakonec tedy lze s velkým zadostiučiněním říci, že veškeré Mistrovo působení v nesčetných uměleckých i technických oborech, které všechny mistrně ovládal, bylo zachováno pro věčnou paměť nejen nám žijícím, ale i našim potomkům. A je velmi dobře, že se to podařilo!
Protože nebýt tohoto našeho génia, o kom bychom dnes vlastně mluvili!
Většina našich velikánů je již zcela zapomenuta, a jejich myšlenky, jakkoli byly moudré a vznešené, zmizely v propadlišti dějin. A to je velká škoda pro tento národ, který, kdyby na ně dbal, mohl se stát jedním z nejslavnějších a nejstatečnějších národů na světě.
Bohužel se tak nestalo, a světská sláva České země i její slavná historie shořela jako polní tráva.
Mohou za to násilníci, kteří se jí v průběhu staletí vojensky i politicky zmocnili, a jejich všeho schopní zdejší pomocníci. Zrádcové a konfidenti. Ti se spolu s nimi postarali o to, aby naše slavná historie byla zničena a její hrdinové pošlapáni.
Vzali nám Karla IV., vzali nám Jana Husa, Jana Žižku, Komenského, Palackého, Masaryka a další.
Ale náš génius Jára Cimrman nám navždy zůstane, protože toho prostě nikdo z mysli českého národa vymazat nedokáže!
A za to jemu samotnému a objevitelům jeho díla patří náš velký dík!
+++
Vymyšlený Jára Cimrman je slavný. Přinejmenším tak jako Josef Švejk, Ferda Mravenec nebo Mirek Dušín. Jen některé literární postavy své autory přežily, většině se to nepodařilo. Jak dopadne český génius? Divadlo nesoucí jeho jméno vstupuje do padesáté sezony.
Jedinečná divadelní scéna patří do dějin českého dramatického umění stejně jako třeba Bouda, Osvobozené divadlo nebo Hurvínek a Spejbl. "Cimrmani", jak se jim lidé naučili familiárně říkat, se stali nepominutelnou součástí české kultury dvacátého století a jejich stopa bude i v tomto věku jistě ještě nějaký čas zřetelná.
Čemu vděčí za svou oblibu u všech generací i společenských vrstev? Šťastnému počátečnímu nápadu, tvůrčí invenci zprvu trojice, posléze dvojice autorů, citlivě vyvážené směsi intelektuálního a lidového humoru, jazykové a situační komiky a asi i úzkostlivé apolitičnosti, vnímané ovšem v dobách komunistické totality jako jemná kritika režimu. A také svému ochotnickému zanícení, jemuž je cizí herecká macha, zkratka či švindl.
Pečlivý Zdeněk Svěrák zaznamenal zrod Cimrmanovy postavy s přesností na den: "Že má nového velikána a že se jmenuje Jára Cimrman, o tom se český národ dověděl z rozhlasu. A ví se přesně kdy: 23. prosince 1966. Pořad se jmenoval Nealkoholická vinárna U pavouka, vysílal se jednou měsíčně na stanici Praha a jednalo se o fingovaný ,přímý přenos' z neexistujícího pražského podniku. (Autoři: Z. Svěrák a J. Šebánek, režie H. Philippová, hudební dramaturg I. Štědrý.) Prostředky seriózní reportáže byli posluchači ,Pavouka' udržováni v iluzi, že sledují dění ve skutečné hudební vinárně, která je sice v mnoha směrech podivná, ale ne zase tolik, aby to vylučovalo pravděpodobnost." (Historie Divadla Járy Cimrmana, 1993)
Následoval z dnešního pohledu krok samozřejmý a logický, tehdy však velký risk, žádající si velkou kuráž všech zúčastněných: přenést Cimrmana na jeviště (nikoli jako postavu, nýbrž jako fiktivního autora divadelních her a jako nepřítomný objekt vědeckého výzkumu, který dostal formu konferenčních referátů a vědecké disputace).
.
Cenná historická relikvie - dopis Zdeňka Svěráka Pavlu Havlíčkovi z roku 2009