K 601. výročí upálení Mistra Jana Husa

Novínky.cz – 6. července 2016

www.novinky.cz/domaci/408482-cesi-si-pripominaji-pamatku-mistra-jana-husa.html

.

.

K 601.výročí upálení Mistra Jana Husa

Český náboženský myslitel, kazatel a reformátor Mistr Jan Hus se narodil v roce 1371 v Husinci u Prachatic. O jeho dětství mnoho nevíme, většinou jde pouze o legendy. 

Studoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1398 začal přednášet, zapsal se na teologickou fakultu a nechal se vysvětit za kněze.Jako učitel používal v psaném projevu hlavně latinu. 

Od roku 1402 kázal Hus v Betlémské kapli. Kritizoval bohaté církevní hodnostáře a nešvary bohatého panstva. Získal si tím obdiv široké vrstvy pražské společnosti, od chudých lidí až po královskou společnost. Lidé byli nadšeni, že slyší názory, které oni nahlas vyslovit nesměli. 

Husovým vzorem byl Viklef, jehož učení proniklo do Čech koncem 14. století. Hus veřejně obhajoval jeho knihy a tím si proti sobě poštval církevní vrchnost. 

Do doby, kdy měl Hus sympatie arcibiskupa Zbyňka Zajíce, krále Václava IV. a královny Žofie, byla mu jeho kázání tolerována. V roce 1408 se ale arcibiskup postavil proti každému, kdo uznával Vikléfa a přikázal všem odevzdat jeho spisy. Čeští mistři i studenti odmítli poslušnost a spisy nevydali. Pražský arcibiskup dal v roce 1410 spálit Vikléfovy spisy jako kacířské a na Husa uvalit klatbu.

 

Hus měl přísný zákaz konat v Praze církevní obřady. Nebral však papežův příkaz vážně, odvolával se na Kristovo učení. Náklonnost krále a královny pro něj skončila. Hus raději opustil Prahu a usadil se na Kozím hrádku v jižních Čechách a v roce 1414 na Krakovci. Zde kázal venkovskému lidu a psal česká díla. 
Čechy znamenaly pro Husa bezpečí. Král Václav IV. ho nemohl vydat žádnému soudu, protože by bylo české království nařčeno z kacířství. Nebezpečí ale přišlo od koncilu, který zasedal v jihoněmecké Kostnici. 

Císař Zikmund vyzval Husa, aby se omluvil za své kacířství, před církevním koncilem. Žádal jeho podřízení se autoritě církve. Jakmile vstoupil Hus na půdu církve, podléhal církevnímu právu a podle něj už byl předem odsouzen. V Kostnici byl zatčen a uvězněn. 

Hus věděl, že jako kněz- kacíř může dostat trest doživotního žaláře, pokud se omluví, nebo bude upálen, pokud omluvu odmítne. Církev ho obvinila i z názorů, které nikdy nehlásal. Ani po dlouhém vězení, tělesných trestech a psychickém tlaku, Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice a to na místě, kam se zahrabávali koně. Kati Husův popel vyhrabali a hodili ho do Rýna, aby z Husa, jako z kacíře, nic nezůstalo, aby jeho příznivci nemohli uctívat jeho ostatky. Hus ale dobře věděl, že jeho smrt bude mít v Čechách obrovský ohlas. 

Rok po Husově smrti padl do spárů ohně také jeho věrný přítel, stoupenec reformy Jeroným Pražský.

Husovo učení dalo vzniknout husitskému hnutí, české reformaci a úsilí o proměnu katolické církve. Zasloužil se vydání Dekretu kutnohorského, který podstatně zmenšil význam německých mistrů. Husovi se také přiznává zásluha na reformě českého pravopisu- začal jako první používat čárky. Byl prvním z našich spisovatelů, který dbal na čistotu jazyka.

.

Na závěr jsem si dovolil vybrat několik krátkých textů z díla Arnošta Cahy – Mistr Jan Hus: jeho život, dílo a význam (Rolnická tiskárna, 1919).

"Hus byl dobrým, uvědomělým Čechem, jak o tom svědčí zvláště jeho zásluhy o vydání Dekretu kutnohorského a mnohé jeho výroky, nám již známé. Většinu svých spisů napsal česky. Do jeho doby psal každý spisovatel českým nářečím svého kraje, neboť nebylo dosud spisovného jazyka českého. Nebylo ani jednotného pravopisu. Hus učinil zde nápravu. Po delším studiu sestavil velmi důmyslně pravidla českého pravopisu, jímž s menšími změnami píšeme dosud. Hus psal nářečím pražským a nářečí to vlivem jeho spisů stalo se spisovným jazykem českým. Tak stal se zakladatelem novodobého písemnictví našeho."

"Hrozná smrt, kterou mistr Jan podstoupil, řídě se svými slovy "Braň pravdy až do smrti!", oblévá jeho postavu svatozáří mučednickou a zjednává mu úctu i podiv všeho vzdělaného lidstva. Ale význam jeho smrti zvětšuje se tím, zač ji podstoupil. Je jisto, že Hus odchýlil se v mnohém od učení tehdejší církve. Velice mu uškodilo u jeho soudců, že se nechtěl názorů svých zříci žádaje, aby byl o nesprávnosti jich přesvědčen z Písma. Tím přisvojoval nejen sobě, nýbrž i každému křesťanu právo vlastního soudu ve věcech víry, což ovšem tehdy bylo kacířské, neboť jediným nejvyšším rozhodčím byla církev římská."

"Zveme se hrdě národem Husovým. Ruku na srdce: Máme právo k tomu? Každoročně oslavovali jsme Husa, ale většina z nás, bohužel, viděla v oslavě té jen plameny a slávu, slyšela řeči a hudbu – srdce a činy byly však daleko od Husa!"

"Buďme vždycky dobrými, uvědomělými Čechy, avšak nikoliv jen slovem, nýbrž srdcem a činem! K tomu vybízí nás svatá památka mistra Jana Husa, která volá k nám dále, abychom byli dobrými, mravnými lidmi. Vybízí nás, abychom všichni konali svou povinnost k národu, obci a rodině, abychom se "milovali ve spolek, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli"."

"Zvláště Vy, mladí přátelé, zapište si tento vzácný odkaz Husův do srdcí svých a žijte vždy dle něho! Pak budete se moci právem nazývati dětmi Mistra Jana a činy svými zbudujete Mu nejkrásnější pomník, jaký kdy vděčný národ postavil nejslavnějším synům svým..."

V knize od Arnošta Cahy jsou momenty vyjadřující nekritickou chválu Husovy osobnosti (podmíněno dobou, ve které kniha vznikla), ale je v ní také hodně zásadních výzev, jež jsou ve vztahu k pojmům jako národ, věrnost, spravedlnost a další, stále aktuální – zřejmě ještě více než v roce 1919.

.

.