Novinky.cz – 15. května 2016
Kam až jsme to, proboha, dospěli?
Pavel Havlíček
Tak prý se snad podařilo zadržet pachatele, který před pár dny přepadl v pražském autobusu č.193 těhotnou ženu.
Ale muselo to skutečně dojít tak daleko, že ho lidé nechali klidně utéct, a následně po něm musela policie pátrat? Jak to, že se v tom autobusu nenašel aspoň někdo, kdo by jí aktivně pomohl, anebo se o to alespoň pokusil???
Je to obrovská ostuda těch, kdo v tom okamžiku na místě byli, a dělali, že nic nevidí – protože si toho určitě všichni všimli, a nikdo nic neudělal! Nikdo se k ničemu nevzchopil, všichni ji nechali napospas neurvalému násilníkovi.
Ale nejedná jen o tento jediný případ. Je to dnes totiž u nás bohužel zjev zcela typický. Protože dnes si každý hledí jen sám sebe, a do ničeho se nechce míchat – podle hesla "nehas, co tě nepálí".
A to je jen doklad katastrofálního stavu národa, který byl kdysi hrdý a statečný. Ale to už je opravdu velice dávno.
Kam se vytratila osobní odvaha, snaha pomáhat bližnímu, a v tomto případě i gentlemanství – protože pomoci ženě, ke všemu těhotné, bývalo kdysi zcela samozřejmou povinností každého pravého muže.
Kam až jsme to, proboha, dospěli? To jsme už opravdu takoví ubožáci, že se nedokážeme k sobě chovat slušně? Anebo snad dokonce u nás už všichni stateční, slušní a čestní lidé nadobro vymřeli?
Někdy je mi fakt docela smutno. Smutno z toho, jací dnes lidé jsou. Dokonce si říkám, zda vůbec má smysl věnovat veškeré síly k tomu, aby se vztahy mezi nimi zlepšily, nebo alespoň udržely na obstojné úrovni. Pokud se dnes člověk snaží o dobrou věc, dočká se jen toho, že na něj různí hloupí ignoranti vylévají kbelíky špíny. Nikdo z nich nepřizná, že by druhý mohl v něčem být lepší, než on sám, a cizí úspěch odmítá snést. Jediným, co se tu rozvíjí, je bezohledný egoismus. Veškeré snahy o stmelení schopných jednotlivců za nějakým ušlechtilým cílem se míjejí účinkem.
Platí zde do písmene ono známé úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Zato k potrestání viníků tohoto tristního stavu společnosti není tzv. "politická vůle". A není divu, protože tito lotři jsou dosud u moci, a sami sebe přece trestat nebudou. A dokud bude každému takovýto stav lhostejný, nikam se nedostaneme.
Lidé mi dnes připadají jako soubor sólistů, nemajících zájem o to, aby spolu vytvořili vynikající orchestr. Bez společného ducha, vzájemné úcty a respektu však nemůžeme nikdy dosáhnout kýženého cíle, a mít pak konečně pocit dobře vykonané práce. Nikdy nevznikne dílo, splňující naše nejkrásnější představy.
Sebelepší sólista nemá naději na úspěch bez doprovodu výborného orchestru. A naší snahou by mělo být, abychom si těchto sólistů vážili a umožnili jim našim kvalitním výkonem docílit zaslouženého uznání. Ale co nám chybí nejvíce, to je především vynikající dirigent, který by dokázal celý orchestr stmelit a přimět jej k co nejlepšímu výkonu. Takový tu dnes bohužel není, a obávám se, že ještě dlouho nebude.
Tento národ bohužel zcela ztratil své nejlepší vlastnosti, jimiž dříve oplýval. Neexistuje vlastenectví, družnost, ochota a nadšení pro vzájemnou spolupráci, touha být občanem vlasti, v níž by se nám všem dobře žilo a na jakou bychom mohli být hrdí. Vytratila se statečnost a odvaha. Lidé se stali tupým stádem, které se nechá snadno ovládat bezohlednými tyrany, neohlížejícími se na nic jiného, než na vlastní prospěch a žijícími na jejich úkor. Proti evidentní vlastizradě už nikdo ani neprotestuje. Lidé jsou zalezlí, vystrašení a uzavření do sebe, a hledí to všechno jen nějak přežít. Kde je ten národ, který byl ještě za Masaryka stmelený a odhodlaný k boji za skutečně demokratický stát, v němž by se lidé cítili svobodní a šťastní? Kde jsou ti bývalí hrdí a stateční Čechové, kde jsou naše slavné národní tradice?
Pár lidí se sice stále snaží o nápravu, ale jsou pronásledováni příslušníky starého režimu, hájícími tvrdě a neústupně své pozice. Lidé jsou frustrovaní zaniklou nadějí, která jim svitla v listopadu 1989. Nejsou schopni hledat nějaké řešení, východisko z nouze. Jsou neteční a znechucení. Nenacházejí k sobě cestu, nechtějí vzájemně spolupracovat. Ti, kdo se snaží něco s tím dělat, jsou často sami sobečtí, zahořklí a nepřející. Každý chce jednat na vlastní pěst, a namísto práce pro společnou věc sleduje často pouze své čistě osobní cíle. A to nám neskýtá žádnou naději do budoucna. Kdyby dnes žil sv. Václav, musel by se za nás stydět!