Zprávy z médií - 25. dubna 2016
O Půlnočním království
Slyšely jste už, milé děti, že v našem Půlnočním království je už zase zakázáno zpívat?
Jako v té pohádce o Pyšné princezně, kde si švec musel odskakovat přes hranici do Miroslavovy země přes hraniční kameny, aby si mohl s chutí zanotovat a zatančit tu svou, pravou ševcovskou, a pak se zase schlíple vracel zpět do své chalupy k verpánku, a tam mlčky a smutně pokračoval ve svém nuzném povolání, tolik potřebném pro jeho obživu.
Mysleli jsme si, že tyhle časy, kdy si švec prťavec musel takhle dávat sakra pozor, aby neskončil v šatlavě, nebo na popravišti, už máme dávno za sebou. Vždyť nám přece kdysi dávno soudruzi naslibovali světlou budoucnost země, kde nebude pánů, ani žebráků, kde už nám naše poctivá práce bude jen potěšením, a budeme mít z ní takovou radost, že ze zpěvu, výskání a tancování do smrti nevyjdeme.
Ale kdeže jsou ty naše světlé zítřky!
Po krátkém čase jásotu jsme shledali, že není všechno tak růžové, jak nám soudruzi naslibovali. Oni totiž vždycky byli velkými mistry pohádek. Takoví bratři Grimmové nebo Hans Christian Andersen byli proti nim pouhými břídily. Namalovali nám spoustu krásných obrázků o naší šťastné budoucnosti, kdy se všichni budeme topit v blahobytu, kdy nakonec prý nebudou ani potřeba peníze, a všechno bohatství se bude každému rozdělovat podle jeho zásluh, a posléze dokonce podle jeho potřeb.
Prostě ideální svět, jaký ještě nikdo neviděl.
A skutečně. Nikdo ho opravdu neviděl, a nikdy ani neuvidí.
Z báchorek o spravedlivém společenském řádu lidé velice brzy vystřízlivěli, začali lamentovat a někdy se dokonce i bouřili. S takovými výstředníky si ale soudruzi vždy dokázali snadno poradit. Největší rebely pozavírali, a ty nejhorší z nich pro výstrahu popravili, stejně, jako tomu bylo za starých časů.
Nespokojenost poddaných dosáhla časem takového rozsahu, že pod vedením několika blouznivců se uskutečnila Velká listopadová rebelie, během níž se nám zdálo, že soudruzi měli slušně naděláno v kalhotách. Leč nebylo tomu tak. Z této selské bouře se velmi rychle oklepali, a stali se ve své zemi znovu neomezenými pány, a navíc se zmocnili téměř veškerého majetku státního i soukromého.
Na Hradě se po dočasné vládě rebela Václava I. Pravdomila usadil král Kikina, který tu zlodějinu rozjel ve velkém. Pod jeho pečlivým dozorem se k moci dostal soubor mladých, schopných a perspektivních podnikatelů (přesněji řečeno banda všeho schopných lumpů a zlodějů), a ti si rychle rozebrali veškeré bohatství, které jsme tu my, poctiví občané, za dlouhá léta vlastníma rukama vytvořili. A to byl definitivní konec všech našich nadějí na to, že by se nám, prostým a poctivým lidem, ještě někdy mohlo dařit dobře.
Království se pak za Kikinova následníka Bimba znovu celé zahalilo do rudého sukna, jak tomu bylo v časech našich prvních soudruhů. Zase k nám začali jezdit na návštěvu papaláši z Dálného východu, a my jsme se jim museli klanět a nadšeně je vítat. Běda tomu, kdo tak nečinil. Na takového extrémistu se hned vrhli po zuby ozbrojení policajti a zmlátili ho do bezvědomí, aby si to příště rozmyslel. My ti dáme lidská práva, pacholku! Tady máš pěstí do zubů, a běž si stěžovat třeba na lampárnu!
Znovu bylo zakázáno protestovat proti všemu, co bylo proti Velké Bimbovské vůli. A na nějaké zpívání nebo tančení jsme si museli nechat zajít chuť. Když třeba chtěla skupinka skautů zazpívat státní hymnu u basiliky svého patrona sv. Jiří na Hradě, byl jim místním policajtem Šmidrou rázně připomenut zákaz zpěvu. Ještě štěstí, že je hned nezavřeli do Černé věže, která je odsud co by kamenem dohodil. Tam by pak až do smrti museli za trest šmidlat na housle jako Dalibor. Bylo jim však důrazně vysvětleno, že zpívat se zde mohou pouze budovatelské písně v provedení pionýrských a svazáckých souborů pod taktovkou soudruha Ovčáčka.
A tak v naší nešťastné zemi už zase úpíme pod soudružskou nadvládou a čekáme na nějakého chrabrého a moudrého krále Miroslava, který by tu ten bordel dal konečně do pořádku.
To první, co nám řekne, určitě bude, že žádným idiotským cinkáním klíčema se žádná rebelie nikdy nevyhrála. Ono je totiž potřeba vzít cepy a vidle a tu zpanštělou čeládku, která se nám tu uhnízdila, nemilosrdně vyházet z oken. Jinak nám tady bude vládnout až do alelujá.
Švec prťavec právě stylem "Flok" bravurně přeskakuje hraniční kameny, aby si mohl konečně svobodně zazpívat
A zde je celá ona památná scéna jeho setkání s králem Miroslavem: