Pravý prostor – 9. dubna 2016
PAVEL EXNER
Existuje takový vtip: Jakýsi člověk se snažil naučit svého osla nežrat. Postupně mu dával stále menší a menší dávky sena. A málem by se mu to podařilo, kdyby osel, zrovna když se naučil nežrat vůbec, nepošel. Podobně působila snaha komunistů vytvořit nového socialistického člověka.
Existuje u nás názor, že komunisté usilovali o morální přeměnu jedince, tedy o změnu sobeckého člověka kapitalistického v nového člověka socialistického. To je ovšem hluboký omyl a nepochopení, komunistům vůbec nešlo obecně o nějakého morálně lepšího člověka, k čemu by ho také potřebovali? Ve skutečnosti jim šlo o to, aby lidé zahodili své staré morální hodnoty a přijali hodnoty nové.
Zahodit se měly hodnoty jednotlivce a hromadně přijmout kolektivistické hodnoty společnosti. Komunistům tedy vůbec nešlo o nějaké zlepšení jedince (jakkoli se tak snad tvářili), ale o záměnu jednoho hodnotového systému jiným. Systémem ve kterém nejsou důležití jedinci tvořící společnost, ale pouze vztahy v této společnosti panující.
K vysvětlení je třeba vrátit se až k Aristotelovi. Ale nebojte se, nehodlám prohlásit Aristotela za komunistu. Jde o to, že Aristoteles určil tři kategorie, ze kterých lze pohlížet na každou věc. Je to jednak sama látka, z níž se věc skládá, Aristoteles ji říká substance. Dále jsou to všechny vlastnosti této věci a třetí kategorií jsou vztahy této věci k věcem ostatním, ke svému okolí. Když to celé přeneseme na společnost, substanci tvoří sami lidé. Každý jedinec tvoří substanci společnosti. Společnost má pak určité vlastnosti. A mezi lidmi i mezi nějakými společenskými skupinami panují určité vztahy. Individualisté přitom pokládají těžiště společnosti na onu substanci, tedy na každého konkrétního jedince. Kolektivisté naopak vidí podstatu společnosti v oněch vztazích. Zejména ve vztazích mezi různě definovanými společenskými skupinami. Mezi vlastníky a nájemci, mezi vládnoucími a ovládanými a komunisté samozřejmě mezi parazitickými buržoi a světlem budoucnosti – proletáři.
A to celé se pak odráží v systému hodnot. Komunisté samozřejmě odmítají hodnoty jednotlivce a přijímají hodnoty společenské. Odmítají staré morální hodnoty vázané na jedince, takže například ani právo na život člověka pro ně není žádnou hodnotou ve srovnání s čímkoli, co se ukáže jako užitečné pro dělnickou třídu (a hlavně její revoluční předvoj). Komunistické morální hodnoty se neváží na chování jednotlivce (na substanci), ale jen na vztahy mezi celými společenskými skupinami. Morální je pak to, co takové skupině prospívá. V socialistické společnosti tedy to, co prospívá "vládnoucí dělnické třídě", což v praxi znamená to, co prospívá samotným komunistům.
Takže nemylme se. Cílem komunistů nebylo vytvořit nějakého morálně vyššího a dokonalejšího člověka, ale pouze vnutit lidem celospolečenský (komunistický) systém hodnot. A to hodnot nejen morálních, ale i například uměleckých, jak jistě dosvědčí každý příslušník tehdejšího undergroundu. Lidé měli tento systém přijmout. Kdo to odmítl, měl být zlikvidován. Časem však i komunisté pochopili, že osla jíst neodnaučí a tak jim stačilo, že se alespoň většina lidí tváří, že komunistické hodnoty přijali za své.
Doufám, že je z toho všeho snad jasné, že představa, že dnešní společnosti se otázka morálních hodnot nijak nedotýká, je mylná. Právě naopak, po devastaci systému individuálních hodnot je třeba klást důraz na jejich obnovení. Bohužel, většina eurosocialistických politiků dnes v komunistickém budování nového člověka pokračuje.