Gottwaldovská vizáž policejního prezidenta

9. duben 2016 | 07.59 |

Echo 24 - 8. dubna 2016

Gotwaldovská vizáž policejního prezidenta

Jan Dražan

Tomáš Tuhý 1

Ředitel Policie ČR Tomáš Tuhý

75pt; line-height: 19.5pt; vertical-align: baseline; text-align: justify; background-image: initial; background-attachment: initial; background-size: initial; background-origin: initial; background-clip: initial; background-position: initial; background-repeat: initial;">

Stalo se v druhé polovině 80. let známému známého. Vystupoval večer z metra, snad to byla stanice Kosmonautů, na pražském Jižním Městě. Přistoupili k němu dva příslušníci Veřejné bezpečnosti a vyzvali jej k předložení občanského průkazu. Onen člověk jim červenou knížečku podal a oni v ní zalistovali. Pak jeden z policistů vzhlédl a položil nefalšovaně překvapený dotaz: "Co tady děláte? Vy bydlíte na Proseku."

To podivení nad výskytem osoby v bodě B, geograficky dost vzdáleném od bodu A, zní jako jeden ze stovek vtipů, které se o inteligenci příslušníků kdysi vyprávěly. Zároveň však ilustruje i atmosféru, kdy policista nebyl ochráncem zákona, ale stál nad ním.

V posledních měsících a zvláště týdnech se povážlivě množí případy dokládající, že cosi už zase není v pořádku.

Verbální napadení týmu přenosového vozu Českého rozhlasu ze strany policistů a neochota jej ochránit během extremistické demonstrace. Jasné protežování čínských vítačů a diskriminace českých demonstrantů. Bezprecedentní bianko šek pražského magistrátu na policejní manévry v pražských ulicích. Odvedení aktivisty Martina Uhlíře v poutech poté, co vyvěsil tibetskou vlajku na petřínské rozhledně – s odůvodněním, že nezaplatil vstupné. Policisté v civilu dorazivší na FAMU a dotazující se na akademické půdě, kdo povolil vyvěšení tibetských vlajek. A konečně perlustrace protestujících proti Miloši Zemanovi na příkaz hradní ochranky (!) v Bochově na Karlovarsku a jejich následné předvolání k podání vysvětlení. (Byť nakonec policie rozhodla, že se ničeho protiprávního nedopustili.)

Ministr vnitra Milan Chovanec se od loňského roku snaží vystupovat jako silný a rozhodný muž, který má pod kontrolou všechny uprchlíky, kteří k nám nechtějí. Větší pozornost by ale možná měl zaměřit také přímo do svého resortu a minimálně zjistit, jestli gottwaldovská vizáž policejního prezidenta nemá náhodou víc společného s jeho choutkami než fyzickými rysy.

Jen opatrný optimismus vzbuzuje úterní Chovancovo vyjádření stran případu FAMU a incidentu v Bochově. Žádá prošetření a mluví o policejní zvůli, pokud se případ na škole odehrál tak, jak jej popsala média. Pokud jde většina šetření inspekcí do ztracena s obligátním sdělením, že policie postupovala v souladu se zákonem, dveře se jí otevírají čím dál víc, a všem ostatním se ukrajuje prostor.

Nicméně bez ohledu na výsledek, stejně se stalo. Policie samozřejmě nejedná tak úplně na vlastní pěst, ale dobře dokáže vycítit poptávku, pokud ne přímo zadání z vyšších míst (a i takové indicie tu jsou). Za čtvrt století musela ujít velký kus cesty i ona sama. Zvlášť zpočátku to pro ni nebylo vůbec lehké, dokázat, že se zvládne transformovat z represivní, obávané i vysmívané složky komunistického režimu ve standardní a respektovanou službu demokratického státu. Bez ohledu na nejrůznější lapsy se jí to podařilo, zčásti možná proto, že se aspoň zpočátku raději držela zkrátka.

Bývaly doby, kdy tato společnost byla vnímavější, citlivější na jakékoliv projevy policejní zvůle, které nápadně připomínaly doby ne zas tak vzdálené. Ale jak se doby nedávno minulé stávají čím dál vzdálenější, otupuje i naše bystrost a citlivost. Zdá se, že současná policejní libovůle vyvolá hodinový poprask na sociálních sítích, webech, chvíli v televizi... a tím to končí.

Ukrajování svobody bývá většinou nenápadné, postupné a plíživé. Na začátku si toho všimne jen pár lidí. Když už je pryč, všimnou si všichni. Ale to už bývá pozdě. Často omílaný citát to vystihuje výstižně: "Svoboda je jako vzduch. Když ji máte, sotva si jí všimnete. Když vám ji vezmou, všimnete si toho okamžitě."

Historka o známém známého a jeho cestě pražským metrem je dobrá právě jako historka z časů absurdity. Ale proč ji máme slýchat v různých obměnách i dnes?

       

           Příteli, rád něco řekl bych Ti

                                Pavel Havlíček

Příteli, rád něco řekl bych Ti:
Už delší dobu mám takový dojem,
že vidím kolem sebe stále stejné ksichty,
a začíná to tu silně zapáchat hnojem.

Už zase jsou tu Gottwaldovi potomci,
a jeden z nich je mu podoben jak nikdo druhý.
A my si znovu připadáme jako pitomci,
co věčně mají snášet režim Tuhý!

Soudruzi kráčejí k svým rudým metám.
My však věčně nebudeme jejich podruzi.
Já před svým prahem smetí zametám.
Navěky sbohem, soudruzi!

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře