Prokletí českého prezidentství

11. prosinec 2015 | 13.24 |

Prokletí českého prezidentství

Bývalý disident a novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární filmy, pět knih, jedna rozhlasová hra. Učí na New York University v Praze, byl členem mezinárodního právního týmu Diag Human. Profesní i osobní přesvědčení: Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji.

Masaryk+Zeman

8. 12. 2015

Anglický profesor John Keane s údivem popisuje ve svém skvělém kritickém životopise Václava Havla podivně nekritický až nábožný vztah české společnosti k prezidentskému úřadu. Píše o "korunované republice", vlastně monarchii, která se jako republika jen tváří, aniž by demokracie kdy byla občany do hloubky pochopena.

Poddaný Jejího Veličenstva královny Alžběty Druhé trochu konsternovaně v devadesátých letech pozoroval české demokraty, kteří jako by nevěděli, že demokracie je nikdy nekončící dialog, a kteří v tomto nepochopení patří na republikánského prezidenta jako na všemocného Dobrem vyvoleného vládce a nejvyšší autoritu.

Profesora Keana překvapilo, jak tato nesmyslná myšlenková konstrukce ovlivnila jednání a vystupování i tak demokraticky přemýšlejícího intelektuála, jakým nesporně byl Václav Havel. Česká lidová nekritičnost k monarchistickému zpotvoření republikánského úřadu ale beze zbytku platí i pro všechny ostatní československé a české prezidenty od roku 1918. Problém je tedy o něco hlubší.

Masaryk přijal roli nekriticky zbožňovaného "tatíčka" a "Prezidenta Osvoboditele" jako, jak věřil, dočasnou nutnost, jakousi úlitbu potřebě silných symbolů nové, teprve budované státnosti. Demokratická státnost pro něj byla ve všech ohledech nadřazena všemu, vlastnímu osobnímu zájmu, a především národnostnímu oddělování. Byl přesvědčen, že strašlivá zkušenost první světové války bude napříště pro všechny dostatečně odstrašujícím příkladem pro jakoukoliv snahu nadřazovat jazykovou etnicitu demokratické kvalitě státotvornosti. A navíc sám sebe považoval pouze za nástroj, který už jenom svým věkem může načas posloužit jen jako příklad a nápomoc přechodu, po němž už, jak doufal, zakořeněná demokracie bude schopná vlastního rozvoje.

Oba předpoklady se však ukázaly jako zásadní omyly. Domácí politiku nového státu ovládla od samého počátku nacionální témata česko-slovensko-německá. Většina společnosti pak prezidenta vnímala jako "konečně našeho krále". Masarykovy názory na moc a instituce ji vlastně nezajímaly.

Edvard Beneš si, na rozdíl od Masaryka, z prezidentského úřadu demokratické země od začátku cílevědomě vytvářel otevřeně monarchistický post. Zajímala ho pouze jeho osobní moc. Technokrat bez fantazie vědomě oslaboval vliv existujících kontrolních mechanismů. Nikdo z parlamentních stran mu už velmi brzy po jeho zvolení nebyl schopen otevřeně oponovat. V krizi podzimu 1938 nejprve ostudně abdikoval. Jako soukromník opustil lid, kterému přísahal věrnost, a dokonce poblahopřál svému nástupci ke zvolení, aby po vypuknutí války sám sebe prohlásil za jedinou skutečnou hlavu státu.

V londýnském exilu si vytvořil čistě autokratické postavení nad vládou, armádou i politickými stranami. Svoje názorové oponenty (Wenzel Jaksch, generál Lev Prchala a další) dokonce diktátorsky vylučoval z politického diskurzu. Antidemokratické komunisty, kteří mu z taktických důvodů, a na příkaz Moskvy, podlézali, naopak přitáhl k rozhodování. Ještě před koncem války prosadil vyloučení opozice z voleb.

Jeho pokleslé tíhnutí k samoděržaví, a s nemocí prohlubující se přesvědčení o vlastní neomylnosti, z něj udělaly ještě v průběhu války bezmocnou loutku v rukou sovětské diktatury a jejích československých komunistických přisluhovačů. Plánoval, prosazoval a podněcoval genocidní odvetu proti československým Němcům, včetně demokratů a antifašistů. Přesto všechno, či spíše právě proto, přežil ve funkci prezidenta až do roku 1948 s obrovskou popularitou, vzdálenou byť i jen náznaku svobodného kritického myšlení. I on totiž splňoval beze zbytku nepoučenou a ne-občanskou poptávku po "našem" neomylném "králi".

Pět následujících komunistických prezidentů bylo dokonce v různé míře zodpovědných za zločiny proti lidskosti. Buď přímo a osobně, jako Gottwald, Zápotocký, Husák a Svoboda, nebo jako organizátoři masových čistek a porušování lidských práv jako Novotný. Všichni tiše souhlasili s otevřeně genocidními tajnými plány Varšavské smlouvy na provedení jaderných útoků proti západní Evropě, přestože věděli, že v takovém případě by zahynulo možná až sedmdesát procent obyvatel Československa. S výjimkou období stařecké ztráty důstojnosti pánů Svobody a Husáka, která z nich na konci jejich kariéry udělala terč nelítostných vtipů, však všichni komunističtí prezidenti v aktivním věku oblíbeni byli. Ani v jejich případě kritické společenské reflexe prezidentství nefungovaly. Stačilo klást věnce, objíždět regiony a vítat na Pražském hradě domácí i zahraniční delegace. Nepravdivý vjem lidového prezidenta jako "dobrého monarchy" platil tedy i pro vrahy.

Dvacet šest let po listopadu 1989 je zjevné, že šance na proměnu této fikce je vzdálenější, než kdy předtím. Václav Havel nedokázal svůj koncept zodpovědnosti občana vůči světu přenést do respektu k politickému systému a jeho institucím. Nevytvořil ani politický styl, natož hnutí, či stranu, s uceleným a přesvědčivým programem. Nedokázal ani zopakovat Masarykův nadstranický přístup neformální diskuze se zajímavými a slušnými osobnostmi napříč politickým spektrem, kterým prezident dokázal ovlivňovat i vnitrostranické vyjednávání.

Havel neměl, na rozdíl od Masaryka, žádnou předchozí zkušenost s politikou. Masarykova léta, která strávil ve veřejných diskuzích, zkušenosti poslance, vyjednavače, diplomata, tvůrce a velitele legií, se nedala nahradit medializací snu. Václav Havel se proto ke své škodě velmi rychle stal legendou a do velké míry pouze morální filosofickou autoritou, která se míjela se směřováním země a zájmy její politické vrstvy. Stal se izolovaným monarchou, kterého reálná česká pseudopolitika přestala rychle potřebovat. Zůstala za ním legenda a snad i odkaz - vzkaz čistě mravní odvahy a potřeby aktivní spoluúčasti.

Václav Klaus ponížil prezidentský úřad demokratické země v nástroj prosazování osobních zájmů, nadřazených ve všech ohledech zájmům země. Geniálně zneužíval posttotalitní závislost na ideologickém konfliktu jako vidění světa. Neustálou snahou o přepisování minulosti, tak aby vynikla jeho osoba, poškodil demokratickou diskuzi. Jeho fungování v úřadě bylo otevřeným návratem komunistické "politiky" převodových pák a posluhování cizí moci. Po dvou funkčních obdobích musel odejít. Rozloučil se ostudnou amnestií pro své vyvolené – novou ekonomickou polistopadovou "elitu". Nahradil ho z vůle voličů jeho klon, se stejnými instinkty i "politikou".

Zatím poslední v řadě pánů Pražského hradu je první přímou volbou dosazený prezident České republiky Miloš Zeman. Dokonale využívá pseudomonarchistickou davovou psychózu, která ovládá velkou část české společnosti. Ale zatímco dobrý monarcha ve všech ohledech nadřazuje zájmy země a celé její společnosti nade vše ostatní, Zeman nadřazuje nade všechno jen svůj osobní zájem. Skvěle kopíruje Klausův styl ovládání masy vytvářením konfliktů ve společnosti. Na rozdíl od ješitného stylu "intelektuála" Klause, který si dokonce nechal od poklonkujících přitakávačů udělit docentský i profesorský titul za vědecky bezcenné souhrny svých myšlenkově nepůvodních novinových článků, dává Zeman přednost obhroublému stylu čtvrté cenové skupiny.

V politickém rámci demokracie se asi jen těžko dá klesnout hlouběji, než když nejvyšší ústavní činitel úmyslně rozpoutává nesmyslné konflikty, vědomě rozpolcuje společnost, doma i za hranicemi pronáší urážky a nepravdy, a kolem svých lží staví stále fanatičtější koalice vystrašených a nevědoucích. Z pohledu historie je to však jenom další místní prezident, který, spolu se svým okolím, otevřeně ohrožuje bezpečnost státu a jeho samostatnost.

Pohled na cestu, kterou za necelé století ušel prezidentský úřad původně multietnického demokratického Československa, je zneklidňující. Od sjednocení v demokratické konverzi a naděje pro všechny až po čecháčkovský etnicky čistý, stále osamělější, a stále provinčnější ne-smysl.

Je načase znovu se pokusit o zodpovězení původních otázek Huberta Gordona Schauera a Tomáše G. Masaryka z devatenáctého století. Co je smyslem a původní hodnotou dnes už etnického českého státu? Čím obohacujeme okolní svět?

Věčnou polarizací nesmyslů, jen zesilovanou televizací skutečnosti, se vytrácí sama podstata kulturnosti českého národa, v naší historii vždy tvořená odvahou a drobnou prací zdola. To je skutečná česká identita a národní bohatost. Je to i jediná obrana a naděje na rozvoj české společnosti a státnosti. Nahradit z vlastní vůle smysl politikařením, převlečeným za politiku, odsuzuje už dnes českou státnost k bezvýznamnosti a zničení.

Nesamozřejmý národ, jak před padesáti lety popsal naši společnost Milan Kundera, ve svobodě ironicky jen dál ztrácí smysl. Drsně a temně zní staré varování polského myslitele a disidenta Adama Michnika: Osvobození otroci, kteří za svoji svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec "svobodně" zvolí - jen nového otrokáře. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře