O Klouzácích a Nouzácích
Pavel Havlíček
Ale to už je tak dávno, že si to nikdo z žijících obyvatel nepamatuje.
Před mnoha lety se této nešťastné země zmocnil jeden dobyvatel z východu, kterému jeho obrovská říše nebyla pořád dost velká, a tak se stále snažil získávat nová a nová území.
Její zakladatel se jmenoval Plenin, a jeho jménu dělali jeho vojevůdci opravdu čest, protože všechna území, která dobyli, ihned vyplenili, a ve jménu soudružské spolupráce mezi národy uvrhli jeho obyvatele do stejné bídy, v jaké žili oni.
Je tomu už sedmdesát let, co nás přišli osvobodit od zlých kapitalistů, kteří zde předtím žili v nezřízeném buržoazním blahobytu. Vyhnali je odsud, a zavedli na našem území stejné zvyky, jako měli oni sami. Namísto Kristova učení sem zavlekli to své, zvané maxismus - pleninismus. Od té doby museli místní obyvatelé jejich carovi věrně sloužit, plnit všechna jeho přání, odevzdávat mu desátky, provolávat mu slávu a slíbit mu věrnost na věčné časy.
A protože uchvatitelé k tomu účelu používali nevybíravých zastrašovacích metod, občané se jich velmi báli, a tak jim udělali všechno, co si přáli, protože jinak by skončili někde v uranových dolech, nebo v sibiřském gulagu. A tam se nikomu z nich samozřejmě příliš nechtělo, tak raději drželi hubu a krok, vylepili všude různá oslavná hesla, vyvěsili rudé prapory, jen aby se báťuška car nezlobil.
A tak jsme ho tu museli trpět po celých dvacet let.
Někteří naši lidé však časem ztráceli trpělivost, začínali reptat a odpírat carovi poslušnost. To se ale se zlou potázali. Tenkrát totiž vládl v carství jeden zvláště panovačný vojevůdce, který to nehodlal strpět. Všichni doma i za hranicemi se ho báli. Jmenoval se Břehhněv, svou krutostí a ošklivostí se podobal pralesní opici, a tomu také odpovídaly jeho metody vládnutí. Před ním padali strachy i ruští bohatýři, natož nějací chcípáci z okolních zemí.
Aby si zajistil naši poslušnost, dosadil nám na trůn někoho, koho si vytvořil k obrazu svému, a tím byl zlý král Hnusák, který si s ním co do zloby a šerednosti vůbec nezadal.
Někteří naši lidé však časem jeho vlády měli až po krk, začínali si stěžovat a rebelovat. Byl tak odporný, že se na něj nešlo dívat, a proto jej místní hrdinové sesadili z trůnu a na jeho místo dosadili jednoho statečného bohatýra, aby prosadil naše představy. Ten se podle statného stromu jmenoval Dubček. Chtěli totiž konečně začít žít po svém a být zase svobodní.
Ale pak nám znovu otrnulo a chtěli jsme východní dobyvatele i jejich přisluhovače odsud navěky vyhnat. Měli jsme už dost jejich zločinných rejdů, a chtěli jsme s nimi navždy skoncovat.
Začalo to tím, že Hnusákovi ozbrojenci zmlátili naši omladinu v centru metropole.
Na letenské pláni tehdy vyrostlo obrovské šapitó, nad nímž se skvěl nápis "Cirkus Kluzký". Zpočátku se zdálo, že jeho program sestavujeme my, a vládlo v něm veliké nadšení. V jeho prostorách vystupovaly naše idoly, které jsme milovali, a věřili jim, jako nikomu předtím. Nadšení, které nastalo po každém představení, nebralo konce.
Jenže pak nám jeho program změnili ptáci estébáci, kteří nám ho zcela překopali. Do hry nasadili jakéhosi klauna jménem Kikina.
Jeho hlas takto vábil návštěvníky do šapitó:
A skutečně. Kdo vstoupil, ten nejenže se nepostačil divit, ale už se z údivu nikdy nevzpamatoval. Na celé ploše cirku se totiž rozprostírala obří ledová plocha, na níž všem divákům ujely nohy, a rozbili si hubu. Ten, kdo si nezlomil nohu či ruku a dokázal ještě vůbec vstát, uviděl v manéži četné bruslaře, kteří s obdivuhodnou grácií kroužili manéží a předváděli piruety, skoky a veletoče, jaké svět neviděl, a asi už ani neuvidí. Byli to takzvaní Klouzáci, kteří jediní věděli, jak na to, a dovedli se vypořádat s kluzkou plochou, na níž své skvělé kousky předváděli. Ihned po skončení tohoto jediného představení se střelhbitě zmocnili cirkusové pokladny, zmizeli s ní a zmocnili se vlády v zemi. A těm nejšikovnějším Klouzákům se podařilo i s miliardovým lupem vyklouznout do ciziny.
Tak skončilo poslední představení Cirkusu Kluzký.
Po čase se zjistilo, že tím klaunem, který tak usilovně vábil diváky dovnitř, byl samotný ředitel cirkusu jménem Václav Klouz.
Jedinou památkou po zmizelém šapitó, které tenkrát stálo na letenské pláni, je slon Bimbo, jenž tenkrát v tom zmatku utekl, a dodnes jej můžeme občas potkat, jak se bezradně toulá po našich městech a hledá svůj ztracený domov.
Pan ředitel "Cirkusu Kluzký" Václav Klouz