Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě

30. říjen 2015 | 15.11 |


Prezident Zeman končil 28. října svůj projev k předávání státních vyznamenání k našemu významnému jubileu slovy Jana Wericha:

"Klauni nejsou.... ale šašků je!"

Proti tomuto výroku našeho klasika rozhodně nic nenamítám. Ostatně s výroky moudrých lidí většinou nelze jinak, než souhlasit.

Jenže je jich bohužel málo, a ti, kdo dosud existují, jsou tímto režimem, stejně jako za komunistů, tvrdě pronásledováni, a myšlení je jako škodlivé a protistátní velmi tvrdě potlačováno.

Dnes je po nás stejně jako dříve vyžadováno - drž hubu a krok, a nekecej nám do těch prasáren, co tu děláme. Jinak ti ukážeme, zač je toho loket. A většina národa bohužel ze strachu uposlechne a táhne mlčky a poslušně svou káru dál.

Ale to je přece začátek konce, a to si jistě nikdo z nás nepřeje.

Dělají-li si politici z celého národa šašky, pak tady přestává veškerá sranda.

A budeme-li jim jen pro srandu, pak ztrácíme svou lidskou důstojnost.

Dokažme všem těmto drzým a sprostým ignorantům, že ještě něco z hrdosti našich předků v nás přece jen zbylo!


                                                                                                                                                                                                     Pavel Havlíček

   



Následující rozhovor s jedním z posledních Velkých a moudrých Klaunů uskutečnil Jiří Leschtina.



Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě. Já je házím do koše


30.října 2015

"Finanční tíseň? Jsme z nejhoršího vevnitř," líčí Jiří Suchý situaci divadla Semafor v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jiří Suchý 1

"Teď už vím, co lidé ode mě chtějí. Mohu tam propašovat něco náročnějšího, čemu říkám surrealismus pro chudý.  

Ale vždycky tam musí být dost humoru."                                      Foto: ČTK

Během povídání s Jiřím Suchým v jeho bytě na Ořechovce přivezou technici ze Semaforu koberec, který umělec svému divadlu zapůjčil na slavnostní galapředstavení. Protože prý na jevišti je hrozná podlaha. Při přesouvání stolu mě pan Suchý upozorní, že pod sklem se skví edikt Marie Terezie s jejím podpisem. "To byla fanynka Semaforu," podotkne potutelně Suchého asistentka Irena Zlámalová. Její rozverné pošťouchnutí jen připomene, že Semafor vstupuje do neuvěřitelné padesáté šesté sezony. Ale také to, že legendární divadlo letos navštívila finanční tíseň.

Podzimní sezonu jste zahájili úsporným představením Mizina číhá, divákům rozdáváte program chabé polygrafické úrovně, jakoby vytištěný v padesátých letech. Co tím sledujete?

Jak píšu v programu, socialistické éře naší vlasti vděčím nejen za to, že jsem se naučil brojit, ale i za to, že jsem dokonce našel v brojení zálibu. A teď se mi to hodí, když se ocitáme ve složité ekonomické situaci. V té hře si děláme legraci z vlastní bídy a tím upozorňujeme veřejnost, jak na tom jsme. Scénografie je bizarní snůškou toho, co jsme našli ve skladu kulis. Jitka Molavcová, která ztělesňuje Mizinu, má na sobě plášť, který jsem nosil ve hře Sekta, můj oblek si ponejprv zahrál v komedii Šlitr s námi a zlý pryč.

A co způsobilo, že mizina obchází vaše divadlo?

Začalo to tím, že mi v roce 2002 magistrát navrhl, abychom se zprivatizovali. Slíbili nám, že budeme dostávat deset milionů ročně, jako v době, kdy jsme byli zaměstnanci magistrátu, posílali mu faktury a nic nás nepálilo. Přistoupil jsem na to, ale nebyl jsem tak chytrej a ostražitej jako ředitelé divadel z druhé vlny privatizace, kteří řekli: Dobře, vy nám to slíbíte, ale přijde jiná garnitura a ti už se do toho tak nepohrnou. A skutečně: druhá garnitura nám snížila grant na osm milionů, dál to klesalo a teď dostáváme necelých pět milionů na rok.

A to vám nestačí?

Provoz divadla nás stojí milion tři sta tisíc měsíčně. Polovinu z toho si vyděláme, ale i když máme většinou plno, stejná částka nám měsíčně chybí. Navíc magistrát nám grant posílá s pětiměsíčním zpožděním. Tak žijeme na dluh, když nám peníze pošlou, dluhy zaplatíme a na další provoz nám nezbyde. Letos v červenci už jsme neměli nic. Tak jsem si řekl: takhle to dál nejde a musím tomu čelit. Ne bědováním a žadoněním u sponzorů, ale vlastními silami. Věřil jsem, že nás veřejnost nenechá na holičkách. A to se skutečně stalo.

Co jste podnikl?

Uspořádali jsme galavečer s písní Kurta Weilla, šansonů a spirituálů, k melodiím jsem napsal patnáct nových českých textů. Vstupenka stála 2500 korun a bylo vyprodáno. Úžasná atmosféra. Na generálce a koncertu jsme vydělali čtvrt milionu. Připravil jsem také grafický triptych na téma Mackie Messer, který vyšel v padesáti exemplářích a jeden stojí devět tisíc. A dobře se prodává. Diváci se také dožadují Předražené vstupenky. Vtip spočívá v tom, že zaplatí-li o stovku navíc, stávají se majitelem certifikátu dokládajícího jejich sponzorství. Našich záchranných aktivit si povšiml i Úřad městské části Praha 6 a poslal nám přes milion korun.

Takže mizina byla zažehnána?

Ferdinand Havlík by řekl, že z nejhoršího jsme vevnitř.

Jenže až vám magistrát zase pošle poloviční grant, opět pozdě, lítáte v tom znova...

Už to budu držet na uzdě. Už žádné výpravné hry, jako byla Lysistrata nebo Kytice, na které jsme dopláceli, i když bylo pořád plno. Chci jít cestou subtilních her, skromných improvizací pro pět šest herců, které nám vynášejí. To je případ číhající Miziny, v níž kromě mě a Jitky Molavcové hrají už jen tři děvčata a herecky nadaný kluk, jinak průvodce na Karlštejně.

Píší se vám hry lépe, když na divadlo doléhá finanční tíseň?

Ani ne, mě nakopne každá úspěšná premiéra. Ať jsme na tom dobře, nebo špatně. Když jsem přišel z toho weillovského galakoncertu domů, ještě v tom rozpoložení jsem začal psát novou hru. Ale jedno nákladnější představení bych ještě rád uskutečnil. A to je hra Skleněné prkno, kterou nám komunisté zakázali v sedmdesátých letech.

Čím to zdůvodnili?

Hlavní postavu tam hrál Miroslav Homola z Činoheráku. Byla to role muže, který byl ctitelem antiky. A tak jsem mu vymyslel jméno Julius December. A když už to bylo nazkoušené, tak komunisty dosazená dramaturgyně Semaforu (jejímu manželovi byl na svatbě za svědka sám Vasil Biľak) napsala, že jsem zesměšnil decembrové plénum KSČ. Já vůbec nevěděl, že něco takového bylo, bylo-li.

To nestačilo dát hrdinovi jiné jméno? Třeba August. I když – v tom by asi taky našli provokaci.

August December byl ve hře jeho syn. Ale ono nešlo o to, jak se kdo jmenoval – to byla záminka. Šlo o to, že jsem to napsal já. Takže bylo rozhodnuto už předem.

Nezjišťujete ale teď, že zatímco za socialismu jste musel brát ohled na všemocnou stranu, teď musíte brát v potaz politické síly, které rozdělují granty?


Tomuhle státu kultura nikdy neležela na srdci. A já musím vycházet se všemi stranami, které rozdělují granty. Když mi pošlou peníze, těžko do nich můžu šít hlava nehlava. Nehledě na to, že tohle nikdy nebyl můj styl. Navíc některá jiná divadla magistrát skrouhl daleko víc než nás. Až se stydím, že nám dávají pět milionů a některým méně tradičním scénám jen statisícové částky. Prostě, jak říkám v jedné naší inscenaci: Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.

Za časů Pavla Béma jste ale na magistrát přece vycenil zuby. V komedii Děti kapitána Granta jste zesměšňovali i tehdejšího radního pro kulturu Milana Richtra.

Revue Děti kapitána Granta jsem spíchl za pět dní jako reakci na tehdejší grantovou politiku magistrátu. Ta byla skutečně pochybná. Richter přišel s tím, že bude dávat granty divadlům, která jsou výdělečná, jako odměnu za to, že ho nepotřebují. Zprvu jsem si říkal, ať jim je dají, když na to mají. Ale oni na to neměli, a tak je brali těm divadlům, která bez nich nemohla přežít. Nejen my, ale další grantová divadla se ocitla před krachem.

Jak v té vyostřené situaci zapůsobila vaše satira?

Hráli jsme to všehovšudy pětkrát a bylo to nejúspěšnější představení v dějinách Semaforu. Po premiéře trval potlesk půl hodiny. To se nám ještě nestalo. Ta hra nebyla zlá, byla jen přiměřeně ostrá. Jak satira má být. V sále seděl starosta, ministr kultury a jiní hodnostáři a publikum jim dávalo najevo, že stojí za námi. Když chtěl přijít na premiéru i radní Richter, řekl jsem mu, že ho tam nepustím, protože bych mu nedokázal zajistit bezpečnost.

Proč jste hru tak rychle stáhli?

Protože magistrát nám vzápětí grant poslal...

Tehdy jste bojoval nejen s magistrátem, ale i s Petrem Kratochvílem, ředitelem divadla Ta Fantastika, v němž tehdy excelovala Lucie Bílá. Kdo vyhrál?

Oba máme svou pravdu, na níž trváme. On je zaměřený na komerční zisk a tvrdil, že podporovat se mají především úspěšní, kteří přitahují do hlediště davy, včetně turistů. Podle mě si ale podporu zaslouží divadla, která hrají pro náročnější, menšinové publikum a bez příspěvků od státu by se neuživila. Neříkám, že být zaměřený na komerční úspěch je špatně a že by to pan Kratochvíl neměl tak dělat. Pan Kratochvíl se ale nejspíš domníval, že já bych to měl dělat jako on.

Ale vaše divadlo zpochybňují i lidé, které nelze podezírat ze sympatií ke komerci. Například týdeník Respekt loni napsal: Suchému to sice píše, ale musí mít proto své divadlo?

Kdybychom byli divadlem, v němž se jednou týdně sejde stovka důchodců, tak budu prvním, kdo dá za pravdu všem, kdo usilují o naše bezživotí. Jenže mých generačních vrstevníků k nám chodí pořád míň. Umírají, jsou nemocní, nebo se už bojí chodit večer ven... Většinu dnešního publika tvoří lidé mezi čtyřiceti až šedesáti lety. A čtyřicetiletý člověk může ještě dalších čtyřicet let chodit do divadla.

A není to generační spor? Snaha mladých, avantgardních divadelníků vymezit se vůči vám coby konkurenci, kterou považují za pasé? Vždyť šít do legend, to byla vždycky oblíbená kratochvíle mládí.


Určitě. My jsme také kdysi coby avantgardní divadlo usilovali o své místo na slunci. Kdybychom neusilovali, tak by Semafor nevznikl, kdyby vznikl, možná by se neudržel. Takže mládí vpřed, ale proč na náš úkor? Byly doby, kdy Semafor obdivovaly od Šumavy k Tatrám miliony lidí, kteří se tam nemohli dostat. Dnes jsou to dejme tomu statisíce. Ani ty ale nikdo nemá co házet přes palubu. Nechť mladí usilují o své generační divadlo. Ale proč by nemohlo existovat generační divadlo pro starší?

Rozumím ale lidem, kterým může být protivný můj pokročilý věk, a proto jim upřímně přeji, aby se ho sami nedožili...


Jeden kritik napsal o Semaforu: "Ten tuhý styl hraní, až monthypythonovsky okatá dekorativnost dívek, by v jiném divadle nikomu neprošel." Jak to, že vám to prochází?


Mám své publikum, kterému to svědčí. Neprochází mi to u těch, kteří k nám nechodí.

Napsal jste, že dnes je doba, kdy je třeba se divákovi zavděčit. Copak to tak nebylo vždycky?

Byly doby, kdy Déčko E. F. Buriana nebo Osvobozené divadlo (před příchodem Voskovce a Wericha) dělaly avantgardu a kašlaly na diváka. Dneska na něj musím brát ohled, jestli chci přežít do dalších sezon. Taky jsem napsal například Sektu, divnou poetickou fantasmagorii, která propadla hned dvakrát. Teď už vím, co lidé ode mě chtějí. Mohu tam propašovat něco náročnějšího, čemu říkám surrealismus pro chudý. Ale vždycky tam musí být dost humoru. Už dobrých patnáct let mám při psaní každé hry strach, že se tomu lidi nebudou smát. Zatím se smějou.

Vnímáte hranici mezi zavděčením se a podbízením se?

Při "zavděčení se" nemusím dělat ústupky svému vkusu. Při "podbízení se" bych z něj musel hodně slevit. Dát tam víc prasáren, jaké jsou dnes v módě. Neříkám, že mě při psaní nenapadají. Ale hned je házím do koše.

Stalo se vám, že jste na jevišti hranice vkusu překročil?

Nevím o tom, ale že by se tak nikdy nestalo, považuju za málo pravděpodobné.

Měl jste i jednoho nečekaného kritika. Když před několika lety vyšla korespondence mezi Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, dočetl jste se o sobě ve Voskovcově dopise: "Hlavně biologicky nesnáším Suchého, co zpěváka a performera. Nemohu přenést přes rty slovo 'herec' ve spojení s tímto zjevem. A koneckonců, neholduju ani jeho textům. Je to bezkrevné a nemá to kulky." To musela být docela rána, ne?

Byla to šleha. O to bizarnější, že jsem ty knihy dopisů křtil a přitom se vyznával, co pro mě Voskovec s Werichem znamenali. Na tom je ale zajímavé, že mi Voskovec po celá dlouhá léta přitom psal hezké a vlídné dopisy. Když umřel Jiří Šlitr, poslal mi čtyřstránkový dopis a takhle po straně napsal: Četl jsem vaše verše o smrti, jste velký básník a stále rostete.

Jak si to vysvětlujete?

On byl prostě gentleman a nikdy mi to takříkajíc nedal sežrat. Vím od Škvoreckého, že každého, kdo přijel z Čech, se vyptával: co říkáte tomu Suchýmu? Asi chtěl slyšet: To víte, nic moc. Škvorecký se mě zastával, ale Voskovec zřejmě odmítal pochopit, že nejsme kopie V + W, ale jejich pokračovatelé, kteří jdou svou cestou.

A co Werich?

Ten mě měl rád. To byl jeho nápad, abychom hráli s Jitkou Molavcovou jejich role v karlínské inscenaci Golema. Pak se stala zvláštní věc, když jel Jan Werich za Jiřím Voskovcem do Ameriky. Mimochodem, tehdy mi říkal, že to byl důvod, proč šel na shromáždění Anticharty v Národním divadle. Bál se, že když odmítne, tak ho za Voskovcem nepustí. Věděl, že to bude naposledy, co se s ním uvidí. Po tom jejich setkání mi přišel od Voskovce dopis ještě přátelštější, než byly ty předešlé. A v něm stálo, že si o mně s Janem Werichem povídali. Jan Werich ho zřejmě přesvědčil.



Jiří Suchý: Poslední, co národ potřebuje, je plebejský prezident

"Takových jsme si užili dost. Teď bychom naopak potřebovali prezidenta, který by nás zase táhl nahoru," říká Jiří Suchý v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V první části našeho rozhovoru jste vzpomínal, jak vám Jan Werich zdůvodnil svou účast na shromáždění Anticharty v Národním divadle. Vy jste účast na tomhle "mítinku" odmítl, stejně tak na podobném setkání hudebníků a zpěváků v Divadle hudby. Musel jste posbírat odvahu?

Co se týče Národního divadla, tak jsem se spíš projevil jako srab. Den předtím jsme vystupovali v Ostravě a já toho využil a poslal omluvný dopis, že jsem mimo Prahu. I když, kdybych po té sešlosti toužil, stihl bych se vrátit.

A co Divadlo hudby?

V tomhle případě jsem byl statečnější. Ředitel Pragokoncertu za mnou poslal dva soudruhy. Ještě na schodech mi říkali: My vás jdeme pozvat na akci tvůrců pop – music... A já jim řekl: Pánové, tak už se nemusíte obtěžovat nahoru. Pan Hrabal (tehdejší ředitel agentury Pragokoncert, pozn. red.), když se ujal úřadu, tak mi zrušil veškeré nabízené výjezdy s divadlem do zahraničí. A teď jsem mu najednou dobrej? Tak mu vyřiďte, ať se mnou nepočítá. Děkuji vám, že jste se obtěžovali.

Stal jste tak se jedním z mála příkladů, že šlo tu hanebnost odmítnout.

Ale já neodsuzoval nikoho z těch, kdo tam šli. Každý měl své důvody. Všechno to bylo postavené na strachu. Většina herců neuměla nic jiného než hrát. A teď by měli o všechno přijít? To pak sám sebe snadno přesvědčíte, že kvůli nějaké volovině nemá cenu riskovat uměleckou existenci.

Takže jste to nikomu nevyčítal?

Dokonce jsem se jednou zastal Jiřiny Švorcové. Jen díky ní nám totiž v roce 1982 prošla hra Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40. Jeden hodně mocný hodnostář nám ji chtěl zatrhnout. Přišel na předváděčku, kterou jsme hráli před komisí, v níž seděla i Švorcová. Když jsme skončili, vstala a řekla: To je dobrá hra a myslím, že by se to mělo doporučit. Papaláš odešel bledý vzteky. Jiřině Švorcové jsem to nezapomněl, a když to po revoluci schytávala ze všech stran a do velké míry po právu, tak jsem připomněl, že se mě zastala, ačkoliv jsem byl třídní nepřítel.


Odmítnout účast na Antichartě ale znamenalo ještě víc rozběsnit komunistickou moc. Připustil jste si, že tím můžete pohřbít i divadlo?

To mě samozřejmě napadlo. Ale hned jsem si jako správný optimista říkal, že zaSemaforem stojí takové množství příznivců, že si na něj netroufnou. Pro ně nebyl problém zavřít Otomaru Krejčovi Divadlo za branou, které hrálo pro úzký okruh intelektuálů. Ale naše písničky znaly miliony lidí. Proto zvolili chytřejší strategii - postupně rozleptávali naše divadlo zevnitř.

Jak na to šli?

Napřed Jitce Molavcové navrhovali, aby se osamostatnila. Když odmítla, uspěli u Josefa Dvořáka, který začal vystupovat se svým souborem. V divadle se zahnízdila i skupina Miloslava Šimka, kterou jsem ovšem za Grossmannova života sám pozval. Takhle mně postupně zmenšovali prostor, až jsem nakonec hrál párkrát do měsíce.

Jak jste se vyrovnával se zjištěním, že na vás Josef Dvořák a někteří další členové Semaforu donášeli Státní bezpečnosti?

Měl jsem vlastní zkušenosti s estébáky. Proto jsem dost dobře nemohl odsoudit lidi, kteří jim podlehli. Nevím, jaký tlak na ně vyvíjeli, co na ně věděli, čím je přitiskli ke zdi. Pokud někdo měl strach, mám pro to porozumění. Nemám ale porozumění pro gaunery, kteří je k tomu donutili. A ti kupodivu vyvázli bez trestu. Estébáci, s nimiž jsem měl co do činění, mají dnes advokátní kanceláře a velice prosperují. To mne štve.

Vy jste kdesi později líčil, že někdy jste odcházel z výslechu a měl jste ze sebe radost. Na co jste byl tak pyšný?

Když jsem byl předvolán na výslech, tak jsem říkal manželce – jdu hrát šachy. Ptali se mě například na jednu schůzku s přáteli a přesně věděli, kdo se jí zúčastnil. A tak jsem přiznal, že tam padaly fóry na esenbáky. A hned jsem dodal: A nedělají si to příslušníci (tak se jim říkalo) do jisté míry sami? Vždyť kdyby se chovali méně povýšeně, tak je lidi budou mít radši. Nebo jsem se zastával Havla: On má prostě jiný názor než vy, ale říká, co si myslí, ačkoliv ví, že za to bude trpět. To ale svědčí o tom, že je charakterní člověk, nemyslíte? Na to moc neuměli reagovat.


Posílala s vámi StB - když už jste se s divadlem dostali na Západ - své účastníky zájezdu?

Jednou s námi jel do Německa a Holandska jakýsi chlapík údajně z ČTK. Ale bylo jasný, o koho jde. A Ferda Havlík, recesista tělem i duší, si neodpustil sérii poťouchlostí: Když ten estébák například sledoval představení za kulisami, Havlík odložil uprostřed hraní saxofon, šel k němu a řekl: Teď to budu hrát v D dur, nevadí to?

Za neúčast na antichartistických sešlostech se těšíte respektu. Ale v těchto dnech jsou to dva roky, co jste to schytal od odpůrců Miloše Zemana za to, že jste šel na Hrad a přijal od něj státní vyznamenání....

Ano, Jan Rejžek dokonce napsal něco v tom smyslu, že bych si klidně šel i pro Svatováclavskou orlici, což byl metál fašistickej. Čímž mě dost naštval, protože jistě dobře ví, že jsem se nebál vzpouzet v časech, kdy se rozdávaly metály komunistické. A pražskému primátorovi Josefu Hájkovi jsem zdvořile odmítl nabízený titul zasloužilý umělec.

Nicméně vám to nevyčítal jen Rejžek, ale i řada dalších lidí, kterým vadilo, že Zeman využil 28. říjen i k tomu, aby odměnil některé své věrné. A zároveň nepozval například rektora, který mu odepřel vystoupení na univerzitě.

Ať se nám tenhle prezident líbí, nebo nelíbí, Zeman je demokraticky zvolená hlava státu, nepřivezly ho žádné sovětské tanky. A pokud se rozhodl ocenit mou půlstoletou práci, kterou také nepovažuji za marnou, není zločinem přijmout vyznamenání z jeho rukou. Navíc se mi líbilo, že ačkoliv jsem kdysi odmítl Zemanovu nabídku, abych se přidal na jeho stranu, přesto se rozhodl mou práci ocenit.

Kdy vás lákal ke spolupráci?

Když jsem dostával státní vyznamenání od Václava Havla. Tehdy jsem mu řekl: Pane předsedo, když jste s námi po revoluci vystupoval v televizním pořadu Večírek nejen pro zvané, imponovalo mně, jak jste hlásal: ani nalevo, ani napravo, střed je naše cesta. Tehdy jsem s vámi souhlasil.

Jaké to bylo, vystupovat na jevišti se Zemanem?

On byl tehdy na začátku kariéry. Měl za sebou dnes už legendární článek v Technickém magazínu, kterým podal národu pravdivou informaci o zoufalé ekonomické situaci. Zvali jsme ho, protože byl vtipný, pohotový, měl inteligentní humor. To bylo osvěžením po projevech vyprahlých papalášů té neblahé normalizační éry.

Pár dní poté, co vám Zeman připnul vyznamenání, jste napsal: A odekorován budu pozorně sledovat, jak důsledně pan prezident bude uskutečňovat slib, že chce být prezidentem všech...

To se mu vskutku nepodařilo. Naopak se mu povedlo rozdělit národ jako snad žádnému prezidentovi. Vím, že udělal pár dobrých skutků, o nichž se v novinách moc nepíše. Bohužel ale daleko víc bylo těch nepochopitelných. Třeba ty jeho jízdy za Putinem. Proti nim je většina veřejnosti. Někdy mám pocit, že on z toho má vyloženě radost. Že tam jede natruc národu. Ale možná sází na to, že nastane situace, kdy bude moci říkat: Vidíte, já to věděl, teď tam za ním jezdí všichni.


Jak jste vnímal jeho loňské lánské vystoupení ve stylu - dámské přirození sem, dámské přirození tam?


To bych si já jako komediant na jevišti nikdy nedovolil. To bylo ve stylu nejpokleslejších bavičů. Zeman sliboval, že bude prezidentem plebejců. A tady to plebejství vybalil na plný pecky. Mě už ten jeho slib, že bude plebejským prezidentem, dost nadzvedl. Protože to poslední, co národ potřebuje, je mít za prezidenta plebejce.

Takových prezidentů jsme si užili dost – od Gottwalda až po Novotného. My bychom teď, víc než kdy jindy, potřebovali prezidenta, který by nás zase táhl nahoru.


Jak se vám líbila performance "trenýrky na Hradě"?

Fór to byl. Ale já bych prezidentskou standartu nestahoval. Když už ne kvůli prezidentovi, tak kvůli tomu úřadu. Když se na něco reaguje metodou na hrubý pytel hrubá záplata, tak toho, kdo onu záplatu látá, to deklasuje na úroveň toho hrubého pytle. Chesterton jednou prohlásil na adresu svého věčného odpůrce G. B. Shawa, že zná dostatečně ducha pana Shawa a přiměřeně se mu obdivuje. To je přesně ta noblesní ťafka, která v mých očích staví Chestertona na piedestal.


Po revoluci jste ale uvedl v Semaforu hodně přímočarou satiru Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací. To byla tehdy docela hrubá záplata na komunistický pytel.

Protože jsem si to potřeboval vyříkat s tím režimem, který mě dvacet let sužoval a pokořoval. Musel jsem ho nakopnout a udělat za ním tlustou čáru. Pak už jsem nepotřeboval do něho kopat dál.

Když se vás v jednom rozhovoru ptali, jak stárne klaun, odpověděl jste, že asi jako Werich. Že jste se i v jeho posledních letech nasmáli, ale všechno bylo poznačené takovou nostalgii stáří. Nacházíte i ve svém stárnutí onu nostalgii?

Werich stárnutí bral se sarkastickým humorem. Někdy mě nabádal: Přiveďte nějaký mladý lidi. Když se sejdu se svýma vrstevníkama, to je, jako když se otevře hromadný hrob. - Ale také jsem k němu někdy přišel, on tam sklesle seděl a říkal: Všechno je špatný, všechno dopadne strašně. To byste nevěřil, já se bavím tím, jak bych udělal převrat. Kolik bych potřeboval vojska, jak nejdřív obsadit rozhlas, jak zajistit ministerstvo vnitra...

Vy převrat nechystáte?

Nemám na to čas. Hlavně já stáří nějak pořád neregistruju. Asi i proto, že na rozdíl od Wericha mohu vystupovat, jsem na jevišti s mladými lidmi. Vždycky mě překvapí, když se mě někdo třeba o deset mladší zeptá: Jak si můžete na jevišti kleknout a pak rychle vstát, já bych se sám nezvedl. To by mě ale vůbec nenapadlo, že bych neměl vstát vlastním přičiněním.

Stejně, životaschopnost někdy dělá zázraky.

Já vždycky říkám: Nekouřím, nepiju a nesportuju a tomu vděčím, že jsem fyzicky fit. Ale poslední dobou si uvědomuju, že si musím stáří připomínat. Abych s ním byl jaksi vyrovnán. Proto jsem také jako poslední píseň našeho říjnového koncertu ze skladeb Kurta Weilla zařadil jeho December song, kde zpívám: Už není máj, je září a blíží se listopad.

Suchá + Zeman

 Klaun může vždycky říkat pravdu, i když se za ni platí kopancem - což je mezinárodně uznávaná valuta...                    Jan Werich

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře