Babičce je 158 let
Pavel Havlíček
Tedy pardon, ne té mojí, samozřejmě. Na dnešní den připadá 158. výročí prvního vydání Babičky Boženy Němcové.
Nevím, jak vy, ale já si rád občas znovu přečtu tuhle její knížku, nebo některé z jejích dalších románů a povídek. Hlavně proto, že z nich cítím romantickou atmosféru té doby, kdy lidé, i když byli nemajetní, měli k sobě blíže, protože právě chudoba je spojovala a vedla je k tomu, aby se navzájem více chápali a pomáhali si, jak jen to bylo možné. Také mnohem více prožívali osudy druhých, cítili s nimi a dávali jim svou dobrou vůli i patřičně najevo. Dostal-li se někdo z nich do potíží, vždy se našel někdo, kdo mu pomohl. Dokonce to často byli i někteří z těch urozených, kteří oplývali lidským cítěním a dobrou vůlí, jako třeba kněžna Zaháňská, která si dala od babičky dokonce i poradit, protože věděla, že její chudoba neznamená, že by nebyla moudřejší a zkušenější než ona sama.
Kdeže tyhle doby jsou! Samozřejmě, že nebylo všechno tak idylické, jako v Babičce, stejně jako osudy lidí, o nichž psala. Ale největší její touhou bylo, aby přes všechny problémy nakonec vše mělo šťastný konec, protože chtěla věřit v lidské dobro. A to i přesto, že ona sama takové štěstí neměla, její vlastní život byl naopak velmi těžký a smutný. Její manželství s Josefem Němcem bylo nevydařené, musela živit čtyři děti, z nichž nejstarší Hynek zemřel. Často musela prosit o finanční podporu své přátele. Žila v neustálé chudobě, která se následně podepsala i na jejím chatrném zdraví, a nakonec zemřela v pouhých 42 letech v naprosté bídě.
Ideologii, kterou ona sama a mnozí další její vrstevníci tehdy představovali, se říkalo utopický socialismus.
Nejsme žádní snílkové, a víme, že takováto filozofie je v životě jen stěží uskutečnitelná.
Ale také jsme si vědomi toho, jaká je doba, v níž dnes žijeme. Namísto spravedlivého společenského řádu jsme se dočkali toho, že vrstva neřádů dnes vlastní téměř veškerý majetek, který má patřit státu, tedy nám všem. Zasloužili se to oni sami nikoliv poctivou prací, ale jen neskutečnou drzostí, s níž tuto kolosální krádež za bílého dne uskutečnili. Nebýt tohoto jejich zločinu, neměli bychom dnes problémy s tím, jak vůbec přežít.
Sledujeme kolem sebe projevy lidské bezohlednosti, zločinnosti, závisti, sobeckosti a touhy dostat se jakýmkoli způsobem k penězům a majetku, o němž si někteří z nás myslí, že jedině on jim zajistí klidný, bezstarostný a blahobytný život. Ale žádné hmotné statky vám štěstí nezaručí, to si můžete být jisti.
Možná si o mně pomyslíte, že jsem blázen, ale já po takovém způsobu života netoužím. Prožili jsme už mnoho společenských systémů, a žádný z nich se neukázal jako ideální. Nechci totiž, abych se denně musel bát nejen o takto nepoctivě nabytý majetek, ale i o svůj život, protože bohatství pouze přitahuje zloděje a vrahy. A ty já rozhodně za své kamarády mít nechci. Toužím pouze po skutečných přátelích, kteří dávají člověku pocit radosti ze života a jsou ochotni si vzájemně pomáhat.
Víme, kdo jsou u nás ti, kteří dnes oplývají obrovskými majetky a miliardovými konty. Jsou to v naprosté většině ti největší zmetci, jaké si lze představit, a dostali se k nim podlým a zločinným způsobem. Jsou to nejhorší lumpové bez cti a svědomí, bezcharakterní ničemové, schopní kvůli mamonu i zabíjet.
Systém, v němž žijeme dnes, bych nazval utopickým kapitalismem.
A to pouze z toho důvodu, že heslem každého poctivého člověka by mělo být: "Utop si svého kapitalistu!"
