Vzpomínáme výročí mobilizace
Pavel Havlíček
Dnes, 23. září, si připomínáme 77. výročí mobilizace Československé armády.
Byl to na dlouhou dobu poslední hrdinský boj, k němuž jsme se zdvihli. Na pokyn prezidenta Dr. Edvarda Beneše, vrchního velitele naší ozbrojené moci, se československý stát statečně vzepjal k ozbrojenému odporu proti okupantům.
Téměř celý český a slovenský národ už několik dní u rozhlasových přijímačů čekal na opatření k obraně vlasti. Většina československého obyvatelstva přijala zprávu o opatřeních vlády k obraně republiky a o mobilizaci armády s uspokojením a nadšením. Mobilizace proto proběhla rychle a úspěšně. Netrpělivě sledovali vysílání hlavně záložníci odvodních ročníků, kterých se měla očekávaná mobilizace týkat. Proto se první záložníci začali soustřeďovat u svých útvarů ihned po vyhlášení mobilizace.
Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.00 hodin. Za 24 hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány tři čtvrtiny povolaných záložníků.
Mobilizace povolala 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů.
Bohužel, odhodlání všech našich občanů, kteří se postavili na odpor Hitlerovi a jeho drzým plánům na ovládnutí nejen našeho svobodného státu, ale téměř celého světa, nemělo dlouhého trvání, a vojáci museli už po pár dnech zklamaně opustit své pozice.
Již 29. září 1938 byla totiž podepsána potupná Mnichovská dohoda, v níž jsme se dočkali zrady našich spojenců, kteří vydali tomuto diktátorovi naši zemi napospas. Zůstali jsme tak zcela opuštěni.
Přesto se dodnes vyskytují názory, že jsme se neměli vzdávat a měli jsme přesto dále pokračovat v boji. Byl by to však nejen podle mého názoru příliš velký hazard, a znamenalo by to určitě vymazání našeho státu z povrchu zemského, stejně, jako to nacisté v průběhu války dokázali na příkladu Lidic a Ležáků. Vzdorovat tak ohromné přesile bez cizí pomoci by znamenalo jistou sebevraždu.
Dnes s úctou vzpomínáme na obrovské nadšení našich vojáků, kteří se chtěli postavit čelem německým vojskům, a byli odhodláni bránit naše výsostné území v pracně vybudovaných pohraničních pevnostech do posledního dechu.
Podobné statečnosti našich bojovníků, rozhodnutých bránit naši vlast před jakýmkoli napadením, jsme se od této doby už nikdy nedočkali. Armáda, jíž po válce u nás vytvořili komunisté, totiž nebyla k obraně národní samostatnosti nikdy vedena, ani určena. Byla to jen pouhá součást Varšavské smlouvy, jež měla jen jeden cíl – udržet nadvládu Sovětského svazu nad celým východním blokem. Národní hrdost byla prohlášena za nežádoucí a jako taková byla komunisty určena k likvidaci, stejně jako váleční hrdinové, kteří za svou vlast ve válečných časech bojovali a byli příkladem pro celý náš národ.
Další okupace naší země dne 21. srpna 1968, kdy na pokyn diktátora Brežněva naši zem napadla Sovětská armáda spolu s dalšími vojsky Varšavské smlouvy, toho byla jasným dokladem. Odpor našich občanů, jenž se proti ní zvedl, byl velmi tvrdě potlačen, a následná normalizace na dlouhá léta předznamenala náš další vývoj.
A tzv. "Sametová revoluce" v listopadu 1989 byla pak už jen pouhou komedií v režii komunistů. Veškeré naše naděje na obnovu Masarykovské První republiky byly rychle zmařeny, a bývalí komunisté proměnili svou politickou moc v moc ekonomickou. Ti nejhorší z nich, převlečeni do různých pravicových kostýmů, zcela ovládli vedoucí pozice ve státě. Z nás, občanů, udělali jen pouhé poslušné otroky, sloužící k politickému prosazování svých osobních zájmů.
A tak nám nezbývá, než doufat, že až se nám naskytne další možnost boje za svobodu, že se jí zmocníme tvrdě a bez váhání, a po vzoru našich předků statečně vyrazíme do boje za skutečně demokratický a svobodný stát.
Takový, jaký si představujeme my, a ne zrádci, kteří nás v minulosti už tolikrát podvedli.
