Trápí vás uprchlíci?

13. září 2015 | 15.49 |

Trápí vás uprchlíci? A co Zaorálek v Teheránu?

Martin Weiss 1

Martin Weiss


Echo 24  - 10. září 2015

Zaorálek v Teheránu

Munistr Zaorálek kupuje koberce v Teheránu

O víkendu měli všichni pokrokoví Češi příležitost k excelentnímu rozhořčení. Prezident Zeman nám dělal ostudu jako jediný evropský prezident na vojenské přehlídce v Pekingu. A bývalý prezident Václav Klaus v sobotu v Lysé nad Labem zahájil petiční akci proti přistěhovalcům. Jeho nástupce ho, vzhledem k dosavadním postojům nikoli překvapivě, podpořil. Jaká to orgie národní hanby!

Byla to orgie myšlenkové prázdnoty, a to na straně rozhořčených. A otřesná demonstrace toho, jak funguje efekt stádnosti – nemyslet, nevědět, jen patřit na tu správnou stranu.

Václav Klaus je dnes politická nula. Vidět v jeho čerstvě zrozeném petičnictví předzvěst politického návratu, to je opravdu příprava na minulou válku. A od Klause je to – dle jeho vlastních měřítek – laciný, populistický krok. Muž, který si kdysi zakládal na tom, že je vždy "na čele pelotonu, tam, kde to fouká", se dnes cpe do zákrytu nejen za Zemana, ale i za postavičky typu Okamury a Konvičky. A v neposlední řadě za úřadující vládu, která je překvapivě ochotná nést v Bruselu stigma spojenectví s Viktorem Orbánem a federalizaci uprchlické politiky tvrdošíjně odmítat.

Miloš Zeman pokračuje v tradici koření se režimům, vůči nimž jiné země zachovávají jistý diplomatický odstup. Po Krtečkovi tentokrát přivezl do Pekingu jednu stárnoucí kopačku a jednu stárnoucí béčkovou herečku. Z jeho cestování má ostudu celá země a prospěch zcela konkrétní lidé. Ale ty důsledky lze mít pod kontrolou. Nezapomínejme, že Zemanova reálná moc je omezená.

Již od dob Klausova prezidentování reagují vlády na mezinárodní prezidentské excesy tím, že upozorní zahraniční partnery, že za zahraniční politiku ČR podle ústavy odpovídá vláda, jejíž politika je jiná.

A co dělala ta vláda, která se tváří, že zachraňuje před zahraničními partnery naši dobrou pověst? Vyslala ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka do Teheránu.

Zaorálek zřejmě chce pohřbít poslední zbytky "havlismu" a obhájit užitečnost ministerstva v době, kdy všichni skloňují ekonomickou diplomacii. Jenže zatímco vysedávání na vojenské přehlídce ve vzdáleném Pekingu je čistě otázka hodnot, íránský režim je něco jiného – nejen, že jeho vládnutí porušuje všemožné normy, na které přísaháme, ale je také přímým původcem nejhorší krize, kterou nyní řešíme. Jestliže někdo vyzývá k solidaritě, lidskosti a soucitu s migranty a pak se odjede družit do Teheránu, tak hasí oheň benzínem.

Syrský diktátor Bašár Asad se staví do role toho, kdo jediný je schopen udržet Sýrii pohromadě a zabránit rozvratu. Toto je sdělení, které po léta soustavně šíří prostřednictvím některých ochotných diplomatů. S tím, jak revoluce arabského jara v mnoha zemích předvídatelně vyšuměly v cosi horšího, než bylo předtím, si jeho sdělení nacházelo vděčné posluchače. Není to pravda.

Zaprvé, není pravda, že Asad je nenahraditelným spojencem Západu proti Islámskému státu. Asad Islámský stát nechal vyrůst. A tou nejhorší silou v syrské občanské válce, která vyhání lidi do utečeneckých táborů a na cestu do Evropy, je syrský režim. Navzdory vší fotogeničnosti Islámského státu má syrský režim na svědomí daleko více životů. Podle Syrské sítě pro lidská práva se sídlem v Londýně letos od ledna do června zabila vládní vojska a milice s nimi spojené 7 894 lidí, kdežto Islámský stát 1 131. Používají barelové bomby a chemické zbraně, technologii, k níž se Islámský stát dopracovává teprve teď.

Asad již v době americké okupace Iráku poskytoval zázemí tzv. Al-Káidě v Iráku, předchůdci dnešního Islámského státu. Když v roce 2011 začaly demonstrace, jež Asad vědomě přeměnil v občanskou válku, nechával záměrně jednotky budoucího Islámského státu na pokoji. Bylo v jeho zájmu, aby útočily na hlavní opoziční síly, jež byly tehdy ještě sekulární – ať se vybijí mezi sebou. Když se sekulární milice zmocnily nějakého území, Asad je nemilosrdně bombardoval. Území ISIS nechával na pokoji.

Teprve loni v létě si uvědomil, že jeho strategie se nevyplatila.

Zadruhé, Asad by se nikdy neudržel u moci bez Íránu. Toto spojenectví je desítky let staré, Asadův režim je sice nominálně ideologicky odlišný, ale opírá se o šíitskou sektu Alávitů a poskytuje Teheránu most k Hizballáhu, jeho spojenecké síle v Libanonu. Hizballáh je naprosto závislý na dodávkách íránských zbraní skrz Sýrii. Írán poskytuje Sýrii finanční pomoc, jež seodhaduje na miliardy. A pomáhá i vojensky.

"Sýrie je okupovaná íránským režimem," prohlásil v roce 2012 syrský premiér Rijad Hidžab poté, co uprchl do ciziny. "Ten, kdo řídí Sýrii, není Bašár Asad, ale Kásim Sulejmání, velitel Jednotek Kuds íránského režimu." Ti dodávají zbraně, cvičí vojáky, pomáhají organizovat milice. Když tedy Zaorálek říká, že si neumí představit řešení bez Íránu, je to jak ten vtip Šimka a Grossmana z doby sovětské okupace o tchořovi, který se nehne, dokud ten smrad z pelíšku nevyžene.

Zatřetí je pak třeba se podívat na to, že Zaorálek ocenil jadernou dohodu, kterou Teherán podepsal se západními velmocemi ve formátu 5+1 v červenci. Dohoda, jež má na patnáct let uzavřít Íránu cestu k jaderné bombě, je problematická – ani ne tak v tom, co je na papíře, jako v tom, jak se případné porušování bude dařit monitorovat a trestat. Jedním z jejích prvků je rychlé znovuzavedení sankcí (bez hlasování v Radě bezpečnosti OSN) v případě zjištěných porušení. Ovšem samozřejmě s tím, jak se další Zaorálci budou hrnout do Teheránu dychtiví uzavírat kšefty, bude mizet i reálná vůle případné sankce znovunastolit. To si uvědomuje Washington, jenž má nyní potíže prodat dohodu v Kongresu. Podle mých informací také američtí diplomaté bezvýsledně prosili Zaorálka, zda by cestu neodložil.

To je ale problém Američanů, to oni strašně moc chtěli dohodu. Nás musí ale Zaorálkova politika zajímat kvůli nám samým. A vidíme, co znamená posthavlovská zahraniční politika v praxi: nejen naprostou lhostejnost vůči širším zájmům, v tomto případě zájmu na Íránu bez jaderné zbraně. Nějací Židé, natož Američané nám v tomto pojetí jsou zřejmě ukradení. Ale znamená i tupou krátkozrakost ohledně bezprostředních nejvlastnějších národních zájmů. Zaorálek s vidinou, že se ukáže před kolegy jako tvrdý realista, který umí přivézt z ciziny zakázky, je ochoten krmit psa, který nás kouše. Ta vlna uprchlíků, kvůli níž musí proevropská vláda snášet zlé pohledy v Bruselu, má teheránské kořeny.

Doufám alespoň, že náš velvyslanec v Íránu spolu s kolegy z EU podpoří Teheran Pride. Nebo to se dělá jen v zemích, kde homosexuálům nic nehrozí?

A pokud jde o reakci, tedy nereakci širší občanské veřejnosti, je to smutný pohled. Máme tu celou armádu lidí ochotných nastartovat generátory sarkasmu a pobouření, ještě než Zeman dořekne větu, a zhnuseně si zoufat, jakého to národa jsou součástí. Jejich dojetí nad uprchlíky bohužel není možné brát vážně – to by nemohli ignorovat, co dělá Zaorálek v Teheránu.
 

Imigranti 1

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře