Evropská hvězda Ivan Palúch: totalitní režim ho připravil o slávu i o dceru
3. července 2015 zemřel ve věku 75 let
Extrastory.cz - 9. července 2015
Herec Ivan Palúch (1940 – 2015) patřil na konci 60. let k nejúspěšnějším československým hercům. zdroj: cas.sk
Příběh Ivana Palúcha je typickým příkladem, jak komunistický režim u nás zacházel s výjimečnými talenty a úspěšnými osobnostmi. Jeho cesta ke slávě přitom nebyla snadná. Nejprve mu zkřížila cestu oční vada – šeroslepost, kvůli níž musel zanechat studia na VŠMU v Bratislavě. I bez hereckého vzdělání se ale dokázal uchytit v oblastních slovenských divadlech, opravdovou hereckou příležitost mu ovšem dali až čeští filmaři.
Pro film ho v roce 1962 objevil Miloš Forman, když dělal pomocného režiséra Pavlu Blumenfeldovi při natáčení válečného dramatu Tam za lesem (1962). Palúch si v něm střihl roli důstojníka Dohnala. V roce 1965 za ním přijel režisér František Vláčil a nabídl mu roli Adama Jednoručky ve středověké baladě Markéta Lazarová (1967). Právě tento film, který uspěl v zahraničí, otevřel Ivanu Palúchovi cestu mezi evropskou filmovou elitu. V roce 1968 dostal hned dvě velké role – v německém historickém filmurežiséra Volkera Schlöndorfa Michael Kohlhass (1969) a v černé komedii jugoslávského režiséra Aleksandara Petroviče Brzy bude konec světa (1969).
"Problém byl v tom, že se oba filmy točily paralelně, jeden na Slovensku a v Českém Krumlově, druhý v tehdejší Jugoslávii. Takže to producenti museli nějak vyřešit. Přišel jsem do apartmánu v tehdy novém hotelu v Piešťanech, seděl tam takový prošedivělý pán, to byl zástupce United Artists, a s ním tam byl zástupce Columbia Pictures, no a tihle dva se dohadovali, jak to se mnou udělají, aby se daly točit současně dva filmy. Nakonec vymysleli, že jeden den budu točit Kohlhaase v Československu, a druhý den si odbudu natáčení den v Jugoslávii a pojedu zpátky," popisoval Ivan Palúch, jak se o něj producenti tehdy přetahovali.
Jako loupežník Adam Jednoručka ve filmu Markéta Lazarová (1967)
Oba zmíněné filmy slavily úspěch a byly v roce 1969 nominovány na Zlatou palmu mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Na festivalu se tehdy promítaly tři filmy, v nich Palúch hrál – kromě zmiňovaných dvou snímků také Markéta Lazarová. To Palúcha katapultovalo mezi evropské hvězdy. Po červeném koberci se procházel ruku v ruce s Annie Girardotovou a herec Omar Sharif jej pozval do kasína na ruletu.
"Měl jsem na sobě na míru šitý smoking s krásnými manžetami a knoflíčky a producenti mě nacpali penězi, abych si s ním mohl zahrát a nedělal ostudu," vyprávěl herec. V herně se potkal také s herečkou Sophií Lorenovou a jejím manželem, producentem Carlem Pontim, který ho zasypal filmovými nabídkami. "Mohl jsem podepsat smlouvu s kteroukoli společností, která mi zaručovala stonásobně vyšší roční příjem, než bych měl v Československu," uvedl. "Musel bych ale emigrovat, a to jsem nechtěl. Měl jsem doma nemocnou mámu a také manželku s malou dcerkou. Neuměl jsem si život bez nich představit, takže jsem všechny nabídky odmítal a celý natěšený, plný zážitků se vracel domů," vysvětloval Palúch.
Doma na letišti ho však čekala studená sprcha. "Soudruh za přepážkou mi suše oznámil, že už do zahraničí cestovat nebudu, a roztrhal mi pas," vzpomínal Palúch. Od té chvíle nemohl cestovat ani se stýkat se svými zahraničními přáteli. "Když jsem telefonoval Girardotce, anebo ona volala mě, tak se v telefoně po pár vteřinách ozvalo cvak a hovor nám zrušili," popisoval Palúch. "Pokoušeli jsme se si alespoň dopisovat, ale žádný dopis, jak od ní, tak ode mě, nikdy nedorazil. Zkusil jsem jí letecky poslat růže k narozeninám, ale nikdy je nedostala. Potkali jsme se až po dlouhé době v roce 1992 v Bratislavě. Řekla mi, že si myslela, že jsem zabil prezidenta, když mě takhle odstavili."
Ve skutečnosti trnem v oku byly kulturním funkcionářům i slovenským kolegům jeho úspěchy, velké výdělky a třeba i to, že si v zahraničí pořídil červený Mercedes, za který mu stát napařil clo ve výši 3 a půl tisíc dolarů. "Rozesmálo mě, když se zeptali, v kolika splátkách to chci splácet. Nato jsem vytáhl z kapsy peníze a vyplatil jim to v hotovosti. V Srbsku jsem měl týdenní diety vyšší než měl tamější ministr měsíční plat,"říkal Palúch pobaveně.
S Olgou Šalagovou v televizním filmu Adam Šangala (1972)
Doma v Československu ještě mohl počátkem 70. let natočit několik filmů, v nichž hrál hlavní nebo výrazné role. Řada z nich však zůstala v trezoru, jako například Zabitá neděle Drahomíry Vihanové (1969) nebo drama Karla Kachyni Ucho (1970). Zahrál si také po boku Magdy Vašáryové nezapomenutelného Prince Bajaju (1971) a slavil s ním poslední zahraniční úspěch. Princ Bajaja totiž vyhrál festival dětských filmů v Benátkách i ve Španělsku. Nad Palúchovou kariérou se však mezitím stahovaly mraky. Přitížily mu jeho kontakty s lidmi nepohodlnými režimu, jako například sVáclavem Havlem, s nímž se poznal během hostování v Divadle na Zábradlí, kde Havel dělal kulisáka a chodil mu pro pivo. Vadily jeho pozitivní zkušenosti ze Západu, s nimiž se netajil, a jeho otevřeně odmítavý postoj k sovětské okupaci. Poslední kapkou bylo, když jeho manželka Blanka odjela s dcerou Markétou a sestrou do Rakouska a už tam zůstala. Tehdy jej postihl absolutní zákaz hraní.
"Byla to velmi těžká doba," přiznal. "Nechtěli mě zaměstnat ani mezi Romy na dělnické práce v panelárně. S další manželkou jsem měl dva syny a neměl jsem jim ani z čeho koupit chleba, nebo jim dát peníze na kino. Mohl jsem se zachránit, kdybych se naučil pět básniček rusky a recitoval je sovětským okupačním posádkám. Ale to bych si sám sobě musel naplivat do očí. Jsem na sebe hrdý, že jsem se k tomu nesnížil," popisoval svoji situaci herec, který kvůli zákazu hraní pak ve stáří pobíral nízký důchod ve výši 270 eur.
Ve filmu Brzy bude konec světa (1968), jenž v Cannes získal Stříbrnou palmu a byl rovněž nominován na Oscara.
Během následujících 12 let si jej do menších rolí troufali obsadit jen režiséři Martin Hollý a Juraj Jakubisko. Na divadelní prkna se Palúch vrátil až v roce 1986, kdy mu divadlo ve Zvolenu nabídlo angažmá. Na kdysi tak slibně rozběhlou kariéru už se mu ale nepodařilo navázat. To nejhorší, čím se mu režim pomstil, ale bylo, že se nemohl stýkat se svou dcerou. Od jejích dvou let ji viděl všehovšudy jednou a nemohli si spolu ani popovídat, protože ona neuměla slovensky a on zas německy.
Po sametové revoluci se Palúch na pár let vrhl do politiky, byl v kontaktu s Václavem Havlem a do rozpadu federace v roku 1992 pracoval na ministerstvu vnitra. V Banské Bystrici založil Fakultu dramatických umění na tamní Akademii umění. Z fakulty však musel odejít, protože neměl dokončenou vysokou školu. Začal tedy vyučovat na Soukromé konzervatoři v Topolčanech. Uznání se dočkal až v roce 2008, kdy mu na 16. mezinárodním filmovém festivalu Artfilm v Trenčianských Teplicích udělili cenu za mimořádný přínos filmu. Ve stejném roce o něm vyšla také kniha s názvem Herec Ivan Palúch, kterou vydal Slovenský filmový ústav v Bratislavě.
3. července 2015 Ivan Palúch zemřel v nemocnici, kde byl hospitalizován kvůli problémům s plícemi. Bylo mu 75 let.
S Magdou Vašáryovou ve filmové pohádce Princ Bajaja (1971)
"Byl to takový bouřlivák a geniální, skvělý herec," prohlásila o něm jeho někdejší filmová partnerka Magda Vašáryová a pokračovala: "Politické poměry mu daly zabrat. Ty zlomily talenty mnohých lidí, jen nevím, jestli si to ti podprůměrní lidičkové někdy uvědomí, že ho mají na svědomí. A to je to nejsmutnější. Měl velký talent a všechno, co říkal, bylo úplně přirozené a nevyumělkované. On nemusel hrát, že je chlapák nebo že má charizma, on to měl, a to je pro film vždy velmi důležité. Je mi smutno. Už jsme zůstali z Markéty Lazarové, což je film, který je zařazený mezi deset nejlepších historických filmů světa, jen Vlastimil Harapes a já."