FALEŠ SE VŽDYCKY POZNÁ. A ODPUZUJE.
Ing. Jiří Fiala
24. 7. 2015
Stejně jako pravda, i faleš vyplave dříve či později na povrch – jako olej na hladinu vody (protože je lehčí) – a nedá se utajit.
V prefabrikované unisono tirádě mainstreamu ohledně procesu s Davidem Rathem a spol. – a zejména pak s ohledem na dnešní vynesení rozsudku, připomínající – starším pamětníkům – organizaci monstrprocesů z 50. let (zdůrazňuji slovo "organizaci", nikoliv obsah procesů samotných, natož pak postavy a charakteristiku obžalovaných) – zazněla – jen jakoby omylem – jediná pravdivá informace : Totiž že to naprostou většinu veřejnosti vlastně vůbec nezajímá.
O "marketinkový trhák" – výlety do Hostivic (ne Hostivice, jak většina reportérů mimoděk demonstruje, že nezvládá ani mateřský jazyk, natož pak místopis, o své profesi ani nemluvě) nebyl žádný zájem, o trička a logo taky ne, o víno s vinětou Ratha trochu ano, ale asi spíše kvůli obsahu než kvůli pojmenování – no, prostě, propadák jeden za druhým.
A přesto – desítky, možná už dokonce stovky novinářů zaplavují soud i jednací síň, postávají ve smíchovském parku před soudem – i v Hostivicích před Rathovým domem a ordinací – a – proč vlastně, když to v podstatě nikoho nezajímá ?
Mimochodem – názorná ukázka toho, že i mainstream má své hranice a že sice dokáže mnohé, ale ne všechno. A z tuctové korupční kauzy vyrobit hlavní justiční trhák celého roku, když to dohromady nikoho nezajímá – prostě nejde, ať to média cpou do národa horem dolem, od rána do večera.
A jsme u staré otázky římského práva – jež nás učí : Ptej se vždycky – Cui bono – tedy, komu to slouží ?
A jsme u jádra pudla, tedy podstaty věci.
Protože tady nejde ani tak o to potrestat Ratha a spol. – takových Rathů na každé radnici a v každém úřadě je – jéje !! – že kdyby měli zavřít všechny, musí nutně a urychleně postavit aspoň dva nové kriminály se zvýšenou kapacitou – ale proslavit ty, kteří se na jeho potrestání podíleli – a především – oslavit justici jako takovou, ukázat ji ve světle skvělých a neúplatných strážců mravnosti, počestnosti - a hlavně mstitelů všech chudých, kteří vždycky rádi vidí, když někoho zbohatlého zavřou (už proto, že oni nezbohatli a nejspíš ani nezbohatnou).
Pokud je tedy vůbec něco na procesu s Rathem zajímavého, pak jedině to, jakým způsobem je tento rádoby monstrproces organizován a řízen a co je jeho skutečným účelem : Totiž – krom poskytnutí laciné zábavy plebsu – především glorifikace justice a odvrácení pozornosti od jejích vlastních problémů, jež si dovolím označit za daleko vážnější než všechny skutky Pancové, Ratha a Kotta dohromady.
A ta organizace výmluvně něco – a někoho – připomíná : Totiž skutečnost, že od první poloviny 50. let tady – a zejména v justici – vládnou stále titíž a tytéž – že na svých manýrech nic nezměnili – a ani změnit nedokáží a nechtějí – a že ani režie velkých médií si v ničem nezadá právě s první polovinou 50. let.
To jen pro pořádek, abychom si upřesnili, kde se v současnosti nacházíme a kdo jsou hlavní aktéři a protagonisté dramatu.
Pokud se mě někdo zeptá, jestli si myslím, zda Rath kradl (nebo to organizoval a nechal se za to uplácet) a zda ho odsoudili právem, pak ze všeho, co Rath předvádí (a kdy v minulosti předváděl) jasně plyne, že je to (a vždy byl) ambiciozní křivák s lacinými, na city hloupých vypočítanými triky, určenými hlavně médiím (viz i jeho dnešní sebeprezentace jako pana doktora zachraňujícího zdraví pacientů i v době, kdy ho zlí soudci posílají – samozřejmě bezdůvodně – do vězení) – a do koncepce takovýchto lidí prostě to obvinění zapadá a sedí jako prdel na hrnec, jak se lidově – a správně – říká.
Přesto, i tak mu měl soud vinu jednoznačně prokázat, což se zase tak přesvědčivě nestalo.
Jenže – a to je ten hlavní problém : Těm, co Ratha zavřeli, stíhali, soudili a odsoudili – dosti okatě nešlo o spravedlnost, ale o sebeprezentaci v médiích. Lacinou, povrchní – a proto předem odsouzenou ke zmaru.
Čistý úmysl veřejnost vždy vycítí. A tady prostě chybí.
Je to asi totéž, jako když moderní a po zuby vyzbrojenou armádu porazí několik nadšených pastevců z hor – ovšem bránících ze všech sil a s nasazením vlastních životů a bez postranních vrátek své rodiny a své domovy.
Což je pocit, který se nedá ani nasimulovat, ani zaplatit, natož koupit.
Paní Bradáčové, která si na Davidu Rathovi postavila svou novou kariéru, tímto vzkazuji, aby se starala o (daleko vážnější) problémy justice, a především státního zastupitelství, kde by mohla – pokud by k tomu našla odvahu a dostatek mravní integrity – obžalovat bez zvláštních obtíží možná půlku osazenstva, aniž by riskovala, že se splete nebo jim to nebude moci prokázat.
O upřímnosti takové snahy o spravedlnost by pak nemusela nikoho přesvědčovat.
Ani koupenými, přihlouplými a k nezdaru odsouzenými mainstreamovými kašpárky všeho ražení a druhu.
Kauza Rath má být zjevně výkladní skříní české justice. Prezentem, naservírovaným domácí i zahraniční veřejnosti na zlaté míse a v dárkovém balení.
A to – bohužel – hlavně proto, aby nikoho nenapadlo tu výkladní skříň otevřít. A podívat se dovnitř "obchodu".
Protože tu horu vypadnuvších kostlivců a neskutečně zapáchající smrad by pak nemusela ustát ani jindy otrlá a na všechno zvyklá česká veřejnost.