Pantáta Ludvík Vaculík

7. červen 2015 | 17.42 |

Pantáta Ludvík Vaculík

Lukáš Novosad

7. června 2015 


OSOBNÍ VZPOMÍNKA
 

V pátek a sobotu byla v Praze veliká sláva, aspoň pro někoho jistě: konal se totiž první porevoluční sjezd spisovatelů. Chtělo se na něm mluvit o tom, jaká je role spisovatele ve společnosti a proč nemáme takové hvězdy jako ve dvacátých a šedesátých letech minulého století, čili vzpomínalo se i na mítinky minulé. Najmě ty z šedesátých let, kde – zjednodušeně řečeno – tehdy autoři řekli, že si budou psát, co chtějí, a vláda jim může políbit nos.

A tak vystoupil Milan Uhde, připomínal Václava Havla, četla se zdravice od Milana Kundery. Na Ludvíka Vaculíka (stejně jako třeba Josefa Topola), co vím a slyšel jsem, se zapomnělo. A tak teď jeho smrt vypadá jako paličatá a natruc, aby o sobě dal trochu vědět. Ostatně ten sjezd prý skončil minutou ticha za zesnulého.

Ironie okolků Vaculíkovy smrti je rozkošná, protože její bezelstná přímočarost připomíná to lepší z Vaculíkovy tvorby a života. Třeba okamžik, kdy koncem padesátých let jako komunista a dělník spílal komunistům a dělníkům na velké schůzi na Hlavním nádraží, protože když to zkoušel jinde, bylo mu řečeno, že má jít s kritikou právě tam. Tak na Vaculíka, jako na hrdinu, vzpomínal Ladislav Smoljak.

Ale podobných historek je řada, svědčí o autorově citu pro teatrálnost a odhodlání k suverénnosti a v následujícím týdnu se budou objevovat v nejedněch novinách.

Budou připomínány tyto veřejné, které formovaly myšlení společenské, i intimní, které vytrhávaly z pohodlí každého zvlášť.


Já vzpomínám na to, jak jsem s Vaculíkem před deseti lety sedával v Café Marx (opravdu tam) na budyšínském Poštovním náměstí, protože jsme oba byli měsíc frekventanty kurzů letní školy lužické srbštiny, pili jsme jedno pivo za druhým a on shovívavě odpovídal na moje otázky. Zjevně trpěl mou přítomnost, protože nikoho jiného po ruce neměl. Ale uznával, že o Srbech vím víc než on.

Takže já ho nutil vyprávět, jak Dominiku Tatarkovi tahal z odpadkového koše ve vzteku roztrhané lístečky s různými přípisy a pak z nich pokoutně skládal jeho nádherný román Písačky pre milovanú Lutéciu.

Taky, oba Valaši, jsme neustále porovnávali situaci Lužických Srbů v Německu a našich Valachů – jak je to tam a tam s uchováním jazyka a tradic. Dneska bych mu k tomu řekl víc. A ovšem na rubech účtenek, hromadících se na našem stole, protože u Marxů se tehdy každé pivo platilo zvlášť, jsme znovu a znovu propočítávali poměr ovoce a pecek, aby byl dobrý kvas a potom pálenka.

Ty naše tři týdny skončily Vaculíkovým slibem, že za něj mám pro Lidové noviny napsat závěrečný fejeton o tom, jak vidím pobyt slavného spisovatele mezi Lužickými Srby. Protože sám k tomu tématu napsal dva a já kvůli jejich nedomrlosti na něj křičel. Něco jsem napsal, nevyšlo to, naopak jsem od Vaculíka dostal zdvořilé, ale zřejmé napomenutí: "Myslel jsem si to, napsal jste to příliš uctivě, tak se to nedělá." V kontaktu jsme nezůstali, zůstal mi ten dopis. Stejně jako dvě kazety s nahrávkami moravských lidových písní, které mi k němu Vaculík připojil jako cenu útěchy. Zpětně to oceňuji jako dobrý vtip.

Samozřejmě Vaculík je a bude spojován s manifestem Dva tisíce slov, kterým koncem června 1968 volal po potvrzení a zesílení reformních snah v Československu, nebo se samizdatovou edicí Petlice, jež v pracně a podomácku pořizovaných opisech šířila po Československu díla zakázaných autorů. Doufejme, že někdo rozumný vzpomene na některý z jeho románů, přesněji vlastně románů-fejetonů, dejme tomu z vyhlášených Sekyru, Český snář, z méně známých Cestu na Praděd (tu připomínám proto, že je v ní pasáž o Lužických Srbech, kvůli které byl vrcholnými představiteli tohoto národa na letní školu do Budyšína pozván).

Ale fakt je, že v posledních letech mě Vaculík štval. Byl sice pořád záviděníhodně pracovitý, ale číst jeho fejetony bolelo. Už bylo těžko zvládnout je vnímat soustavně, v jejich autorovi bylo znát zaťatého starce, který je mrzutý a jenom mrzutý, že už světu nerozumí a ani svět jemu.

Na pozdější, "mé" generace Vaculík už neměl týž vliv, jako když pracoval v Literárních novinách. To tak je. Ostatně generační rozpolcenost, jaká vůči němu je, se ukázala vzápětí po oznámení jeho úmrtí, kdy se na internetu vedle pokusů o seriózní nekrology objevily memy, na nichž byl zaměňován za jmenovce a kamaráda do deště s větrem v kapse Lukáše. Pohoršení a smích oddělily, pokud jsem za tu chvíli stihl zachytit, zase generace (a samozřejmě vzdělání). Každopádně tuhle potíž literární dvacáté století vyřešilo preventivně oklikou: autor je mrtev dávno před svou smrtí, neboť pro čtenáře je za textem neviditelný a nedůležitý. Vaculík, myslím, ale celoživotně usiloval o opak: být vidět a být slyšet.

A teď co s tím.


 

Ludvík Vaculík 1

Ludvík Vaculík

echo24.cz/a/i7nMm/v-88-letech-zemrel-spisovatel-ludvik-vaculik

www.reflex.cz/clanek/zpravy/64499/prulomovy-text-ludvika-vaculika-dva-tisice-slov-ktere-rozzurily-komunistickou-moc.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře