Až smrt nás probudí k životu

Až smrt nás probudí k životu

Pavel Havlíček

Smrt člověka je něčím, co nás vždy dokáže zaskočit a rozesmutnět.

Zemře-li starý člověk, bereme to vždy jako něco, co k životu patří.

Ale pokud zemře dítě, pak je to něco, co neseme nejhůře. Protože smrt by neměla zasahovat tam, kde život sotva začal. Nejvíce nás dojímá, když vidíme bílou rakev, a v ní spočívající tělo malého dítěte, či mladého a čistého člověka, co nestačil ještě prožít téměř žádnou ze šťastných chvil, kterých je i tak za celý lidský život příliš málo...

A úplně nejsmutnější je případ, kdy smrt postihne někoho, kdo je nám už v tak mladém věku příkladem. A právě takového jsme byli nyní svědky. Statečný mladík přispěchal na pomoc své spolužačce, napadené mladou vražedkyní, jež si svůj čin ke všemu pečlivě naplánovala, a doplatil na to tím nejcennějším, co měl - svým životem.

Tato smutná událost se odehrála ke všemu v době, kdy byly ulice našich měst a vesnic oblepeny prázdnými a bezduchými hesly různých politických stran, nebádajících nás k tomu, abychom volili ty zaručeně nejlepší a nejschopnější z nás. Zajímalo by mě, kolik z nich by v podobném případě prokázalo takovou statečnost, jako student Petr Vejvoda. Domnívám se, že by se jich mnoho nenašlo. Protože je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří se starají nikoliv o prospěch nás všech, ale jen o svůj vlastní.

Kolik z těch, kdo se stanou svědky podobných kritických situací, je schopno a ochotno pomoci člověku, napadenému vraždícím zločincem?

Deformace morálky naší společnosti došla totiž už tak daleko, že je jen velmi málo podobných hrdinů, jimž se jedná o to, abychom se vrátili ke křesťanským mravním zásadám, mezi něž patří i starost o své bližní. A přitom bychom to všichni měli cítit jako svou občanskou a lidskou povinnost!

Kdo je odpovědný za tuto tragickou událost?

Jsou to psychiatři, kteří špatně vyhodnotili stav jejich pacientky a propustili ji předčasně z lékařské péče bez další náležité a důsledné kontroly. Je to špatná práce soudů a soudních znalců, konajících lajdácky a neodpovědně svou práci, bez vědomí dalekosáhlých důsledků, jaké mohou takto způsobit.

Ale je to především nezodpovědnost a lhostejnost k osudu druhých.

Komunistický režim vždy pracoval na rozbití lidské vzájemnosti, a usiloval o rozpad všech struktur, které lidi navzájem spojují. Počínaje rodinou jako základem výchovy dětí, a konče sdružováním lidí v různých organizacích, sdruženích a spolcích. Lidská pospolitost jim vždy byla trnem v oku, a dělali vše proto, aby ji zničili. A v tom pokračuje i dnešní režim, protože nenávidí vše, co lidi sdružuje. Protože vždy se snáze likviduje jedinec, než množství lidí, spojených jednotnou myšlenkou.

Nedokážeme snad vyslyšet zoufalé volání mrtvých obětí, zanechávajících nám živým vzkaz, že současnou morální krizi je nejvyšší čas řešit?

Proč jsme nesplnili odkaz tak statečných lidí, jako byli Jan Palach, Jan Zajíc a další oběti ruské okupace?

Jak dlouho ještě budeme přihlížet neustávajícímu pronásledování a snahám o likvidaci lidí, statečně bojujících za pravdu a spravedlnost, za práva nás všech?

Vždyť totalitní metody, tolik osvědčené za komunismu, přece nerušeně žijí dále.

Jak mají estébáci prostudovanou psychologii davu, a jak jí dokážou zneužít, bylo prokázáno jejich strategiií během takzvané "sametové revoluce" v listopadu 1989. Estébák, předstírající mrtvého studenta, posloužil k tomu, aby vědomě zaútočil na naše city. Oni tenkrát přece dobře věděli, že zabití nevinného studenta na nás nejvíc zapůsobí, a spustí události směrem, jaký oni sami určili. Byla to nastražená past, do níž jsme se sami chytili. Nedopusťme, aby se to znovu opakovalo.

Jsme na tom opravdu už tak špatně, že až smrt nás probudí k životu?

Zavražděný šestnáctiletý student Petr Vejvoda z gymnázia ve Žďáru nad Sázavou