O sv. Václavu a naší státnosti

O sv. Václavu a naší státnosti

Ze stránek Kanonie premonstrátů kláštera Želiv

Sv.Václav - votivní obraz z oltáře Jana Očka z Vlašimi

Život sv. Václava stojí za zamyšlení, zvláště když uvážíme, že se jako osmnáctiletý ujímá vlády nad intrikami znepřátelených stran v rozdělené zemi, navíc ohrožované nájezdy německých vévodů. Václav zdědil po své matce energii a silnou vůli, kterou začal uplatňovat od prvních dnů svého nástupu na knížecí trůn. Pomáhala mu jeho zbožnost, upevněná výchovou sv. Ludmily a prokazovaná aktivní ochranou práv křesťanské církve. Zreformoval soudnictví, zvláště když zjistil, že mnozí soudci posuzují vinu podle vlastní vůle a podle výše úplatků, které vymáhají za příznivý rozsudek. Podle Kristiánovy legendy Václav vykupoval na trhu otroky, v čele vojska bránil zemi proti vpádu vévody Arnulfa i proti nájezdům Zličanů a své vladařské schopnosti prokázal i při zajišťování vnitřní prosperity země. V praxi se řídil zásadami, které – pokud jde o funkci státu – hlásá i současná politologie; podle ní stát je orgánem zmocněným užívat moci a pečovat tak o veřejné blaho, a je nástrojem ve službách člověku.

Je dobré si to zopakovat, protože svátek mučedníka Václava spadá v den české státnosti. Neboť člověk zde není v žádném případě pro stát, ale naopak – stát je tu pro člověka.

Zde ovšem narážíme na jeden problém, když moc svěřená občany politikům má jasnou tendenci stále růst a byrokraticky se rozpínat. Ti, kteří mají spravovat věci veřejné, se dříve nebo později považují za celek, a hájí tak vlastní zájmy. Po obou totalitách, které jsme zažili, je nejnaléhavějším úkolem zajistit sociální spravedlnost, zlepšovat podmínky pro růst ekonomiky a bojovat proti společenským nešvarům jako je korupce, klientelismus a podvody všeho druhu. Mezi nejvyšší funkce státu patří zajišťování zákonnosti a podpora svobodného rozvoje občanů bez autoritativního zasahování do jejich práv.

Hovory Karla Čapka s T.G.Masarykem obsahují řadu moudrých úvah pokud jde o politickou praxi v demokratické zemi.

Náš první prezident byl přesvědčen, že zákon lásky platí jak pro soukromý život, tak i pro politiku, neboť všechno, co děláme, máme důsledně podřizovat mravnímu řádu. Rozumná a poctivá politika je nejúčinnější a nepraktičtější, zatímco chytráci patří podle něho mezi hloupé, a jako takoví také jednou skončí. I v politice boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Dobrý politik musí znát minulost svého národa, rozumět jeho přítomnosti a mít stále na mysli i jeho budoucnost. Tak uvažoval Masaryk, a jeho myšlenky by neměly zapadnout, neboť mají co říct i naší současnosti a jejímu hledání vhodné formy demokratického soužití.

Pokud jde o mravní úroveň věcí veřejné správy, zabýval se jí jako základním požadavkem už starověký filozof Aristoteles, když kladl důraz na morální kvality vládnoucích vrstev. Současná křesťanská politologie mluví o morální racionalizaci, která může být uskutečněna pouze demokracií. Ta v sobě jako v křehké lodi nese pozemskou naději. Demokratické uspořádání je možná neobratné a nemotorné, ale je jedinou cestou, která je po prožitých totalitách nejvhodnější. Existuje i v jejím rámci velké pokušení nerespektovat mravní hodnoty a sledovat jen vlastní prospěch. Dějiny nás poučují, že úspěch zla nemůže být trvalý, ale dříve nebo později skončí v propasti vlastní zkázy.

Velký filozof demokracie Henri Bergson napsal, že demokratický stát má své nejhlubší kořeny v evangeliu. Vyloučit tuto nadčasovou inspiraci z politické praxe by znamenalo pokoušet se ji zbavit krve. Jen silou Božích zákonů může demokracie překonat své nejtvrdší zkoušky a svá největší pokušení. A zdůrazňuje, že občané mají kromě jiných kontrolních možností k dispozici sdělovací prostředky, které mají povinnost upozorňovat na každé překročení pravomocí daných zákonem a na věci, které škodí společnosti jako celku i jednotlivým jejím členům. Mají také dávat za příklad nejen slova, ale především činy, které jsou v souladu se spravedlností a požadavky obecného dobra.

V závěru si zdůrazněme, že pokud jde o život věřících, mají žít podle zákonů víry a sloužit tak sobě i druhým. Druhou rovinou činnosti jsou záležitosti časné, které se týkají různých stránek pozemského života. Obě roviny jsou sice odlišné, jako věci císařovy a věci Boží, ale nejsou odděleny. Ať děláme cokoliv, píše sv. Pavel, máme to činit ve jménu Kristově a v jeho stále přítomné síle. Ježíš nás přetváří v "nového člověka", a tato vnitřní proměna se má promítnout do celého života, tedy do veškerého působení, aby jasně vynikl křesťanský profil myšlení i jednání. V opačném případě věřící nesplní svou roli při přetváření společnosti. Už první věty bible stanoví, že Stvořitel stvořil člověka ke svém obrazu a podobenství, a to je závazné pro všechny generace, ať žijí kdekoli a v kterékoliv době. I zde platí žalmistova slova o blaženém muži, který se neřídí radami svévolníků, ale který si oblíbil Hospodinův zákon, neboť vše, co podnikne, se mu zdaří.