O Husácích a Mišácích

20. duben 2013 | 12.52 |

O Husácích a Mišácích

Pavel Havlíček Kralupský

Bylo jednou jedno malé husí království, a v něm panoval král Husák, zvaný Kejhavý. Obyvatelé tady byli chudí, nikdy nebyli dál, než za humny, nevěděli, jak se žije jinde ve světě, a proto byli celkem skromní a spokojení.

Vždycky ráno vyrazili husím pochodem na trávu, které bylo všude dost. Husák Kejhavý šel v čele, říkal ostatním husám, co smějí a co nesmějí dělat, všechny ho poslušně následovaly, a každá si cestou naškubala, co zobák ráčil. Pak si ještě zašly zaplavat na rybníček, který nevypadal sice nijak vábně, bylo v něm víc močůvky než vody, ale jim to nevadilo. Byly už za ta léta na leccos zvyklé.

Večer se zase všechny vrátily domů, kde dostaly na přilepšenou pár šišek k večeři, aby byly pěkně tlusté a tučné, až půjdou na pekáč. Takže husám vlastně nic nechybělo. Jenom musely pěkně poslouchat svého velitele a držet zobák. Otevřít si ho mohly jen jednou ročně, když se konal sjezd HSČ. Tam mu musely všechny poslušně sborově kejhat, plácat pěkně do rytmu křídly a volat: "Ať žije HSČ! Ať žije soudruh Husák! S Husím svazem na věčné časy!", a tak dále.

Jednou se však mezi husami vyskytli jistí nespokojenci, kterým tráva a šišky nestačily. Nelíbilo se jim také, že mohou žít jen na vlastním podělaném dvoře a nevidět jiný rybník, než ten jejich Husák bahňák. Také se jim zdálo, že jejich velitel je utiskuje a nechtěly ho pořád a ve všem poslouchat.

A tak se jednoho dne Husáci shromáždili na návsi a vyhlásili mu válku. A z toho pak vznikla rebelie, zvaná Peříčková revoluce. Husáka svrhli a mysleli si, že si budou vládnout sami. Jenže toho využili další obyvatelé vesnice, a to byli Potkani. Těch bylo všude dost, a hlavně nebyli tak hloupí, jako Husáci. Oni si vždycky našli nějaké dobroty, a věděli, kam se na ně chodí. Husy připravili o všechnu potravu, protože o náves, pole a louky se nestarali, a ty tak zarostly pýrem a bodláčím. Husáci chudáci pak neměli do čeho klofnout. Potkani brzy vyžrali celou vesnici, a než se husy rozkoukaly, plné radosti z toho, že zbavily Gustava Kejhavého vlády, oni se jí zatím ujmuli, aniž to Husáci vůbec zaregistrovali. Nevšimli si ani, že už nikde není co k žrádlu. Kdo nic nenašel, pošel.

Potkani si zvolili si za svého krále Potkana Všežravého, snědli všude, co se dalo, vyplenili ves, pak i ty sousední, a nakonec i celé království. Potkani zde pak vládli dlouhá desetiletí. Protože byli pořád strašně hladoví a nenasytní, nakonec spořádali úplně všechno, co bylo kde k snědku. A když jim došla potrava, pochytali všechny zbylé místní Husáky a udělali si posvícení.

Své vlády si Potkani náležitě užívali.

Pořádali honosné večírky a rauty, kde se vždy nacpali a napili k prasknutí. Žrádlo a chlast byly ostatně jejich jedinou životní náplní, a tak jim vlastně nic nechybělo. Nač vzdělání, k našemu životu ho přece nepotřebujeme. K čemu mít nějaké školy, vždyť my přece pracovat nemusíme - a kdyby, tak ten podělanej papír si obstaráme, na to máme přece své kolegy v Plzni. A na práci, na tu tady máme tu línou čeládku, co nám slouží a všude překáží. My přece víme, kde můžeme ukrást nejlepší krmení, a to nám stačí. A kromě toho, kdo moc myslí, ten je nepřítel Potkanů, a proto je nebezpečný. To už známe od Husáků. A aby tu nikdo moc nepřemýšlel, vybrali si za učitele toho nejhloupějšího Potkana, kterého měli - Malého Dobše. A ten jim Potkaní školu tak krásně zdevastoval, že přestali myslet úplně všichni. Každý z nich totiž koukal jen na to, co sežere dnes, ale co bude žrát zítra, na to nikdo nepomyslel. A tak se začali mezi sebou hádat a prát o poslední zbytky potravy, a když už nikde nebylo nic, pochytali a sežrali všechny místní obyvatele. A nakonec se požrali všichni Potkani mezi sebou navzájem.

Zdálo se už, že v zemi není ani živáčka. Ale nebyla to pravda. Přežil totiž jeden druh hlodavců, kteří se před řáděním Potkanů zakopali pod zem, kde si nadělali zásoby, a tak přežili v klidu celé období vlády Potkanů. Pod zemí pak z nich dlouhá léta spokojeně žili a tloustli. Do školy ani do práce nechodili, protože neměli kudy, a mimo to byli líní jako vši. Takže byli tak hloupí a nevzdělaní, že ani nevěděli, jaké "i" se má kde psát. Proto si říkali Mišáci.

Po té velké Potkaní bitvě, když nastalo veliké ticho, vystrčil čumáček jejich král Mišák, kterého si zvolili, protože byl z nich největší, a když zjistil, že vzduch je čistý, vyhrabal se ven, což mu sice při jeho tloušťce dalo práci, ale nakonec se mu to za velkého supění přece jen podařilo. A za ním pak vylezli i ostatní obyvatelé Miších děr. Když zjistili, že tu nikde už není nikdo, kdo by si pamatoval Husákovy časy, začali Mišáci žít úplně stejným způsobem, jako Husáci. A tak Mišáci založili Miší říši, v níž dodnes žijí šťastně a spokojeně. Ráno vždy vyleze z díry jako první král Mišák, zvaný Chechtavý, ostatní se vzorně seřadí za něj, a pochodují poslušně, jako za starých Husákových časů, vesele si přitom prozpěvujíce: "Všichni Miši za sebou, za sebou, za sebou, všichni Miši za sebou, za sebou jdou!"

A tak pořád šli a šli, až přišli...

Kam?

To vám, milé děti, bohužel říci nemohu.

       

                             Husák Kejhavý                                                     Mišák Chechtavý

                                        

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře