Jak loupežník Karpíšek napálil knížete Lobkowitze
Pavel Havlíček
Byla jednou jedna vesnice, a ta se jmenovala Vejprnice.
A v té vsi žil nějaký Karpíšek, což byl bývalý loupežník, který se na přímluvu svých bývalých kolegů, kteří dnes zastávali významná místa, nechal zaměstnat u knížete Lobkowitze jako majordomus. Ale protože nemohl zapomenout na své původní povolání, přikrádal si tu, jak se jen dalo. Tu zmizely stříbrné příbory, jindy zase pár obrazů nebo sošek, tu se zas paní kněžně ztratily drahé šperky. Ale Karpíšek svou minulost úzkostlivě tajil, a pokaždé se tvářil jako učiněné neviňátko, a vždy se mu podařilo to svést na někoho z knížecího personálu, takže museli postupně všichni s ostudou odejít. Jen Karpíšek se držel svého postu jako klíště. A že to uměl mistrně maskovat - vždy byl vzorně upravený, načesaný a navoněný, a pořád jen samé nes pa, mersí a silvuplé. Měl totiž kdysi v bandě nějakého Francouze, kterého tu vojáci zapomněli z prusko - francouzské války, a od něj se všechny ty kudrlinky naučil.
A jelikož bylo panstvo důvěřivé, nechalo se lehce obalamutit, a Karpíšek měl brzy nakradeno tolik, že by do konce života nemusel nic dělat. A proto taky dal výpověď, jednak aby ho ještě na stará kolena nechytli, ale hlavně proto, že knížeti už skoro nebylo co ukrást.
Vzhledem k tomu, že byl v kolektivu pro svou loupeživou povahu velmi oblíben, stal se dokonce starostou ve svých rodných Vejprnicích. Ves to byla sice chudá, zato starosta byl bohatý. Protože - marná sláva - loupežnické řemeslo je přece jen nejvýnosnější na světě. A Karpíškovi jeho loupežnické sklony ani tady nedaly spát, stále jen přemýšlel, koho by ještě okradl, a tak s několika svými bývalými kumpány vymyslel ještě jednu kulišárnu. A protože se nechtěl o lup s nikým dělit, neřekl o tom ani ostatním vejprnickým radním.
Věděl, že knížepán vlastní spoustu pozemků, kterou teď na stará kolena už nepotřeboval, protože už dávno na nich nehospodařil. Ona mu je totiž před lety sebrala jakási indiánská banda lapků, kteří si říkali Komančové, a zřídili si na nich rezervaci. No, a když mu je po dlouhých letech vrátili, knížepán byl už poněkud zdravotně z formy, skoro nevycházel, a navštěvovali ho už jen tři staří přátelé - Bechtěrev, Parkinson a Alzheimer.
A toho právě Karpíšek využil. Měl totiž výbornou průpravu ze svých předchozích profesí, a dovedl se znamenitě otáčet. Namluvil proto knížeti, že ty pozemky nemají pro něj stejně žádnou cenu, a přemluvil ho, ať je výhodně prodá. A tak se i stalo. Koupil od knížete všechny pozemky za třicet krejcarů za čtvereční sáh. Kníže byl radostí bez sebe, jak výhodně se jich zbavil. Karpíšek však nelenil, vloupal se na Katastrální úřad v Plzni, a tam na mapách před všechna čísla knížecích pozemkových parcel přidělal tečku, čímž je jediným bodnutím pera přemiklíkoval na stavební. Hned potom je obratem prodal jakési podivné společnosti Kmotři Developři, společnost s kupčením neomezeným, za dvě stě zlatých za čtvereční sáh, tedy čtyřistakrát výhodněji, než je koupil.
Tím zbohatl tak zázračně, že mu i věhlasní loupežníci, jako Babinský, Grasel, Kožený a Krejčíř, mohli jen závidět.
A tak si teď náš milý Karpíšek blahobytně žije z peněz, které měly původně připadnout jeho rodným Vejprnicům.
Jenže - proč dát obci, když mám, co chci?
A zatímco všem Vejprničákům teče do chalup dírou ve střeše a nemají co do huby, Karpíšek se topí v penězích, koupil si zlatý kočár a postavil si vlastní zámek, mnohem větší a krásnější, než měl knížepán.
A jestli ho nezavřeli, bydlí v něm dodnes.
Loupežník Karpíšek Kníže Lobkowitz
_________________________________
Milé děti!
Ačkoliv tohle vyprávění vypadá jako pěkná pohádka, bohužel, není tomu tak.
Musíte se smířit s tím, že je to bohužel jen smutná realita, o čemž se můžete přesvědčit v této zprávě z 28. dubna t.r.
A kdo nevěří, ať tam běží!