Kdo je Ivo Rittig?

22. únor 2014 | 23.21 |

Zprávy z médií -Tn.cz

22. února 2014

Kdo je Ivo Rittig? Přečtěte si neuvěřitelný příběh pražského kmotra

Rittig 3

Policie lobbistu Rittiga podezřívá z toho, že nezákonně odváděl velkou část peněz z tisku jízdenek pražského Dopravního podniku na svá konta v zahraničí. Kdo je vlastně Ivo Rittig, kdy a kde začal hromadit jmění a vlivné kontakty?

Jeho kariéra začala v samoobsluze na rohu Štěpánské a Žitné ulice v Praze. Jako vedoucí prodejny tu pracoval dva roky a zbylo po něm prý manko zhruba tři čtvrtě milionu korun.

Bylo mu dvacet let, když měl jako vyučený lahůdkář přes známosti kupovat alkohol a další zboží v Tuzexu a podpultově ho prodávat právě ve svém obchodu.

V té době sehnal nesehnatelné - třeba ruský kaviár nebo vodku. Prý si často brával peníze z pokladny, a když se v jeho obchodě chystala inventura, neváhal například prázdné krabice od alkoholu vystlat papírem tak, aby vážily úplně stejně, jako kdyby v nich skutečně lahve byly.

Na tehdejší dobu byla zpronevěřená částka tedy 800 tisíc korun naprosto nepředstavitelná. Za takové peníze byste v Praze pořídili klidně 5 luxusních vil. Pak ale přišel první pád. Pro Rittiga si přišla veřejná bezpečnost.

Za rozkrádání sice seděl za mřížemi, ale osvobodila ho v 90. letech Havlova amnestie.

Kolotoč s názvem jak vydělat co nejvíc peněz se zase mohl vesele roztočit. Rittig si vybral box. Byl promotérem těch nejlepších boxerských utkání u nás a byl to právě on, kdo k nám vůbec poprvé přivezl hvězdy, jako je Chuck Norris nebo Jean-Claude van Damme.

Pak se jméno Rittig začalo skloňovat například v souvislosti s miliardovými obchody kolem solárních elektráren a v neposlední řadě také v momentě, kdy se ukázalo, že je napojen na politické špičky naší země.

Vlastní tryskáč a jeho druhým domovem je Monaco. Tam se teď nějaký čas asi nepodívá.

___________________________

Projev loajality?

SKANDÁL! Rittig jako bůh Zeus. Tento dar dal vysoký státní úředník lobbistovi k narozeninám!

Ivo Rittig vyobrazen jako bůh Zeus!

Je to jen vtip, nebo je to přenesení reality? Právě takový dar dostal totiž kontroverzní lobbista Ivo Rittig ke svým narozeninám. Skandální na celé věci je to, že obraz mu daroval vysoký státní úředník, který rozhoduje o stovkách milionů ze státní kasy!

Asi to zná každý z vás. Dáte někomu dárek a po čase byste to nejraději vzali zpátky. To si teď možná říká i ředitel Státního pozemkového úřadu Petr Šťovíček. Reportérka TV Nova Daniela Badejová získala fotografie, na kterých je právě jeden z nejmocnějších státních úředníků společně s nedávno obviněným lobbistou Ivo Rittigem na oslavě jeho narozenin.

Petr Štovíček na nich Rittigovi jako dar dává obraz. Ale ne ledajaký. Rittig je na něm vyobrazen jako bůh Zeus, tedy Bůh bohů! Z fotografií je patrné, že kontroverzní lobbista z něj má obrovskou radost.

Chtěli jsme od ředitele pozemkového úřadu, aby nám vysvětlil svou návštěvu na Rittigových narozeninách a s fotografiemi ho konfrontovat, Šťovíček byl ale na jednání v Plzni a telefon celý den nezvedal.

Proto jsme se obrátili s žádostí o vysvětlení na jeho nadřízeného ministra zemědělství Marianem Jurečkou. "Mně to přijde, řekněme, za hodně nestandardní, aby tak vysoce postavený úředník se potkával s lidmi jako je pan Rittig," komentoval fotografie Jurečka. Ministra Jurečku při pohledu na fotky zarazil i zmiňovaný dar - Rittig jako Zeus. "Za prvé ten obraz je dle mého hodně špatný vkus a za druhé je to docela ironie v souvislosti s tím, co teď probíhá okolo pana Rittiga," kroutil hlavou šéf resortu zemědělství.

Rittig je totiž obviněn z praní špinavých peněz a to v souvislosti s kauzou tisku jízdenek pro Pražský dopravní podnik. Jeho údajný kamarád Petr Šťovíček přitom disponuje vládou nad úřadem, kterým ročně proteče více než miliarda korun. Jednání šéfa pozemkového fondu ostře odsoudil i Nadační fond proti korupci. "Vzhledem k tomu, že máme na stole církevní restituce, tak se samozřejmě nabízí to, že Ivo Rittig může mít určité zájmy, které směřují nebo budou směřovat směrem k tomuto úředníkovi," uvedl ředitel fondu Petr Soukenka. Petra Šťovíčka tento exces může stát i místo. Ministr zemědělství a jeho nadřízený Marian Jurečka to nevyvrátil, nicméně uvedl, že nechce předjímat. Každopádně už v pondělí si Šťovíčka pozval na "kobereček", aby mu vše vysvětlil.

tn.cz / TV Nova / Daniela Badejová / hmr

Rittig Zeus

http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/skandal-rittig-jako-buh-zeus-tento-dar-dal-vysoky-statni-urednik-lobbistovi-k-narozeninam.html


Báseň dopsaná po sto dvaceti letech


Neviditelný pes - 19.12.2013

Roku 1856 zemřel český novinář, spisovatel a básník Karel Havlíček Borovský. Za svůj krátký život (1821-1856) se stal autorem řady epigramů, novinových článků či básnických skladeb, z nichž jedna zůstala nedokončena.
Jedná se o básnickou skladbu Křest svatého Vladimíra, napsanou na námět zpracovaný v Nestorově letopise ruském (Pověsti dávných let). Uvedená kniha by si zasloužila vlastní článek, nyní však jen stručně: Na přelomu jedenáctého a dvanáctého století žil v klášteře nedaleko Kyjeva mnich Nestor, nejstarší známý dějepisec ruský, píšící svým rodným jazykem a v próze. Bere sice ruské dějiny hodně od Adama, přesněji - od potopy světa, ale na straně 64 se konečně dostává i ke knížeti Vladimírovi, za kterého bylo dokonáno pokřesťanštění Rusi.
Celý příběh je rozepsán na více než třiceti stranách a je vcelku dobře znám českému čtenáři díky dvěma mužům: Karlu Jaromíru Erbenovi jakožto překladateli Letopisu a Karlu Havlíčku Borovskému jakožto jeho popularizátorovi. Zajímavé je, že Erbenův překlad byl vydán teprve v roce 1867 (práci na něm započal kolem roku 1862), takže Havlíček jej nemohl znát; podle předmluvy k překladu byly za Havlíčkova života k dispozici pouze ruská vydání, eventuálně dva (prý) nepříliš dobré překlady do němčiny.
Přesto se Havlíček ujal úkolu knihu popularizovat – nebo spíše použít její příběh pro své vlastní cíle? Těžko říci. Porovnáním textu Nestorova a Havlíčkova vysvítá, že Havlíček se originálu drží poměrně pevně (např. i Nestor vytýká Vladimírovi nevázanost ve vztahu k ženám), nicméně... Havlíčkův text je obohacen o různé motivy, které ve dvanáctém století prostě být nemohly, ale zato přesně charakterizují dobu Havlíčkovu a příslušnou sociální, ekonomickou a politickou situaci.
Havlíček se tedy Nestorem nechává volně vést, a zároveň jeho text přepracovává po svém – vysmívá se v něm vládě, která si myslí, že může poroučet i bohu, a vůbec celý příběh používá jako satiru na soudobé politické poměry (potlačená revoluce v roce 1848 a následující Bachův absolutismus).
Zopakujme si základní informace o obsahu básnické skladby Křest svatého Vladimíra. Car Vladimír žádá všeobecně známými slovy boha Peruna, aby hřměl na jeho svátek. Perun slovy často citovanými odmítá a Vladimíra uráží, ten pro něj posílá policii, staví ho před vojenský soud a nechává ho utopit. Protože již není bůh, církev žádá, aby Vladimír na Perunovo místo dosadil boha jiného. U Vladimíra si začínají podávat dveře zastánci různých vír.
Kvůli svému předčasnému úmrtí Havlíček báseň nedokončil, a tato zůstala nedopsána po sto dvacet roků. Až v roce 1974 se našel "jeden tajný básník z Brna", který se rozhodl satiru dopsat. A toto pokračování je velmi vydařené, i když zcela jiné, než jaké by asi napsal Havlíček bezprostředně ve své době. Havlíčkův pokračovatel, Pavel Hořanský, se totiž rozhodl navázat na Havlíčkův záměr v Havlíčkově stylu, ale po svém – nechme promluvit samotného básníka:


"Pokračovat v tomto díle
dřív mi možno není,
nežli poskytnu čtenáři
malé vysvětlení.

Uzná snad, že rozhod jsem se
k nesnadnému kroku:
dopsat báseň, přerušenou
na sto dvacet roků.

Za tu dobu mnohá svitla,
mnohá zhasla svíčka.
Těžko proto navazovat
plavně na Havlíčka.

A tak zkusit dopsat báseň
moudřejší se zdá mi,
jak by Havlíček ji napsal,
kdyby žil dnes s námi.

Věřím, kdyby mohl vědět,
že pracuju na ní,
řekl by mi: "Cos sám prožil,
vlož do svého psaní."


A co prožil Pavel Hořanský? Ku podivu téměř to samé jako Havlíček: Havlíček v sedmadvaceti revoluci, Hořanský ve čtyřiadvaceti Pražské jaro, Havlíček následující Bachův absolutismus, Hořanský následnou normalizaci. Oba mladí mužové jsou rozhněvaní na někoho, kdo se je v mládí pokusil přesvědčit, že jím vnucovaná víra je ta jediná a pravá – Havlíček od té doby neprojevuje sympatie církvi katolické, Hořanský straně komunistické. A tak oba píší a čtenář má pocit, že mu oba splývají v jednoho – jak díky obsahu, tak díky formě, tak i díky problémům, které se za sto dvacet let nezměnily:


"Pečínku jenom ve svátek,
vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
mohl oženiti.

Bez toho mě větším dílem
živí jen kondice,
študentům hodiny dávat
musím ve fyzice.

Kdyby od selek nekáplo
trochu akcidence,
ani v neděli bych nemoh
přičuchnout k pálence!
...
Statisíce vyhodí se
za pouhou trachtaci,
zatímco vzdělanci často
žijí jak žebráci.

Zbohatlíci celá jmění
prochlastají v lihu,
a vědec nemá zač koupit
ze Západu knihu."

A tak autoři rukou svornou provedou čtenáře konkurzem, nabídkou všech účastníků, jako vítěze zvolí toho, kdo nejlépe vyhovuje vládci, a doprovodí nás ke břehům Dněpru, abychom sledovali slavnost křtu v nové víře. Hořanský píše, Havlíček mu diktuje do péra a Nestor se ošívá, že je sice hezké, že se inspirovali jeho dílem, ale že pan Havlíček mohl dodržet historickou posloupnost událostí a ty politicko-ekonomické dodatky si oba pánové mohli nechat od cesty. Ale myslím, že se nezlobí doopravdy, spíše si vychutnává, jak nad jeho textem fabulují Havlíček i Hořanský v jednotě ideje i formy.
Jméno Pavel Hořanský je pochopitelně pseudonym, což autor vysvětluje velmi lapidárně:


"Chtěl bych ještě dodat, že od
času básníkova,
vzrostla sazba za vyřčení
svobodného slova.

Což za carů, za císařů
bylo ještě krásně.
Básník si směl ve vyhnanství
sepisovat básně.

To kdyby mě doktor Husák
dostal do pazourů,
mohly by mi jeho soudy
přišít na krk vzpouru.

Občany že pobouřil jsem,
přenevinné tvory,
nedostal bych poukaz do Alp,
ale jen na Bory."


Kniha se dlouhá léta šířila jen v opisech (ať už je řeč o původní Havlíčkově verzi či o verzi dopsané v roce 1974), nicméně obě verze se nakonec dočkaly vydání. Havlíčkova nedopsaná báseň vyšla poprvé roku 1876, dopsaná báseň sice vyšla knižně ještě na konci socialismu, ale v samizdatových edicích (1988 v edici Petlice, 1989 ve Čtení na léto (příloha Listů vydávaných tehdy v Římě)).
Co ještě zbývá dodat? Snad už jen rozloučit se slovy, kterými Křest svatého Vladimíra tentokráte definitivně končí:


"Čtenáři náš, měj se dobře!
Pozdravují tebe
jeden tajný básník z Brna
a Havlíček z nebe."


P. S.: Velmi děkuji Pavlovi Hořanskému, že mě seznámil se svým literárním počinem, o kterém se všeobecně velmi málo ví. Přeji mu hodně štěstí, zdraví, dobrých nápadů do dalších let a ještě hodně úspěchů v další autorské a překladatelské práci. A největší poděkování mu patří za dovolení citovat z jeho knihy dle libosti, protože tak pregnantně jako on bych uvedené myšlenky nevyjádřila. Ještě jednou děkuji.


Za Karla Havlíčka Borovského, který už má své místo v nebi jisté, a za Pavla Hořanského, který je až přespříliš skromný, sepsala


JJ Neviditelný pes

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře