O kultuře a (v)zdělanosti českého národa
Pavel Havlíček
Chodívám každý den venčit svého pejska na jedinou pěknou trasu, kterou u nás v Kralupech máme. Je to pěkný asfaltový chodník, který je vybudován jako pěší trasa podél Vltavy, z Kralup - Lobečku směrem k Chvatěrubům.Zároveň také slouží cyklistům jako součást trasy Praha – Drážďany.
Potkávám tu různé typy lidí. Počínaje těmi slušnými, mezi něž patří především místní starousedlíci, tj. lidé v pokročilém věku, pamatující ještě druhou světovou válku, a někteří z nich dokonce i první republiku. Na druhé straně také třeba i místní cikány, kteří tudy jezdí krást kovový šrot dírou v plotě. Dále potkávám samozřejmě pejsky všech ras, druhů a poddruhů s jejich páníčky. Ti se také dělí na několik kategorií. Někteří z nich je vodí správně na vodítku, a dbají, aby neublížili okolním občanům s pejsky i bez. Někteří jedou na kole a pes běží vedle nich, což už je horší, protože ten může z nějakých psích důvodů kdykoli zabočit a tím způsobit páníčkovi ošklivou havárii. Ale nejhorší jsou ti, kteří nechávají psa bez dozoru kdesi před sebou, přičemž ho ztrácejí z očí, a nemají o jeho lotrovinách vůbec přehled.
S jedním takovým psem, a po jisté chvíli i s jeho pánem jsem měl tu možnost se potkat. Než se ovšem dostavil na místo činu, stačil mě jeho "miláček" ošklivě pokousat. Když jsem mu tuto skutečnost sdělil, pronesl obvyklou větu: "Ale vždyť on to ještě nikdy neudělal!" Podobných "hodných" pejsků jsme zažili už bezpočet. Včetně těch, kteří někoho, ba dokonce i malé dítě, dokázali zabít!
Dalším problémem je bezohlednost cyklistů a bruslařů na inlajnkách, kteří se domnívají, že tahle trasa byla zbudována jen pro ně, a také to dávají svou razantní, riskantní a rychlou jízdou ostatním překážejícím patřičně najevo. Bůh chraň každého, kdo se jim připlete do cesty. Připomínají mi ony známé silniční piráty na motorkách. Hlavně, že je to adrenalin, že!
Pak tu ještě máme jednu věc, a tou je čistota kolem cest a laviček, při ní zřízených. Také ta je jednou z věcí, která ukazuje na kulturu národa. Projíždějící cyklisté na ni příliš nedbají, dopijí nápoj, dojedí svačinu a zbytky odhodí kamkoli stranou. Pak se s nimi pěší chodec setkává úplně všude, a může se z nich těšit. A že jsou to odpadky všech možných druhů.
U laviček podél cest bývalo zvykem umísťovat odpadkové koše. Ne tak u nás. Lavička je přeci dost velký luxus, buďte rádi, že jsme je postavili, a s nějakým úklidem nás neotravujte. To nám bylo sděleno na Technických službách města. My prý nemáme na to, abychom tak daleko jezdili, nejsou peníze na pohonné hmoty, nejsou stroje, nejsou lidi. S tím nás laskavě neotravujte a hleďte si svého. My máme svých starostí dost, ještě nám je přidělávejte!
Někteří lidé mají tu smůlu, že mají rádi kolem sebe čisto, a stejně tak si přejí, aby vypadalo okolí jejich obydlí. Mají prostě rádi přírodu a krajinu. A proto se snaží, aby to tam bylo hezké a udržované.
Z toho důvodu a s nejlepším úmyslem tomu přispět, jsem vyhotovil dvojjazyčný plakátek, který jsem včera umístil na jedno odpočívadlo, u něhož už asi měsíc nečinně stojí přeplněný pytel odpadků:
Slušní lidé zde udržují čistotu.
Proč ne ten, komu patří to tu ?
Anständiger hier die Sauberkeit hält.
Warum nicht der, wem dieser Platz gehört ?
Dnes ráno jsem se byl podívat, co to s lidmi udělalo.
Plakátek byl nepoškozený a na svém místě.
Jen u té lavičky bylo čerstvě nasráno.
