Pravda je jen jedna

15. prosinec 2013 | 10.48 |

Pravda je jen jedna

Pavel Havlíček

Pravda je jen jedna

                                                                         foto: Pavel Havlíček

Mistr Jan Hus:

"Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, naslouchej pravdě, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, opatruj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti..."

Jan Hus 2

http://www.youtube.com/watch?v=ItA_zASJ8PM

Tato ukázka je z filmu režiséra Otakara Vávry "Jan Hus", natočeného v roce 1954, tedy v období nejhlubší totality. Přesto byl tenkrát promítán ve všech kinech naší země a nepatřil mezi tzv. trezorové filmy.

Dnes je však situace ještě mnohem horší. Lež, zlodějství a podvody vládnou naší zemi, a proto podobné filmy, které hovoří o hříšnosti podobného počínání, jsou nežádoucí, a také tento film nevidíme ani v kinech, ani v televizi.

Říká totiž ústy Jana Husa pravdu, a to je dnes naprosto nežádoucí. Potlačování pravdy a protěžování lži je typicky totalitní metoda.

Současní vládcové naší země nám sice tvrdí, že žijeme v demokracii, ale přitom se všemožně proviňují nejen proti pravdě, ale téměř proti všem Božím přikázáním.

Z kázání Mistra Jana Husa

Jak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.

Když posloucháme tato slova, která před 600 lety ve svém kázání v Betlémské kapli pronáší Mistr Jan Hus, je nám až úzko z toho, jak nadčasovou mají platnost.

I dnes nám místo jeho následovníků vládnou lidé, pro něž pravda není posvátná, kteří ji neváhají bez jakýchkoli výčitek popřít, a naopak používají lži jako prostředku pro útoky proti slušným lidem.

A nejenom to. Slouží jim dokonce ke krytí jejich podvodů a zločinů, a k upevnění moci - a to je ještě mnohem horší hřích, než bránit v životu pravdě. Máme zde tedy stejně jako ve středověku vládce, hnané mamonem a touhou po moci a odhodlané pravdu třeba i zabít, a spolu s ní i ty, kdo jí oddaně slouží.

Máme tu, stejně jako kdysi, i ziskuchtivé klerikály, kteří nehledě ke Kristovu učení preferují rozmařilý život před zbožným, baží po majetku, namísto skromného života služebníků Božích žijí blahobytně a rozmařile, a raději by prodávali odpustky, než aby se věnovali životu duchovnímu a snaze o nápravu lidských hříchů.

Máme tu vládce, jimž místo práce pro lidi jde výhradně o vlastní obohacení, k čemuž bezostyšně zneužívají svou moc, nedbajíce práv ani zákonů. Svým totalitním způsobem vlády dávají volné ruce stejným podvodníkům, jako jsou oni sami, zaručují jim ochranu a beztrestnost, čímž napomáhají pronikání zločinu do všech oblastí našeho života.

Máme tu i prodejné a křivopřísežné soudce, kteří se prohřešují proti pravdě, právu a spravedlnosti, tedy hodnotám, které by měli s plnou odpovědností chránit. Popírají jasné důkazy, soudí nevinné, a zločince nechávají na svobodě. Myslí si přitom, že bohyně spravedlnosti má pásku na očích jen proto, aby neviděla, jak křivě soudí. A tak ten, jehož povinností je prosazovat pravdu a spravedlnost, se vědomě stává spojencem lži a bezpráví.

A proto tu jsou stále i mučedníci, kteří se stávají cílem jejich útoků. Jsou to lidé, kteří ve jménu Mistra Jana Husa vytrvale bojují za pravdu a jsou odhodláni za ni položit i svůj život.

Statečný člověk je nepřítelem zla, protože je vidí, bojuje s ním, a nehodlá o něm mlčet. Kdežto zločinci by nejraději měli kolem sebe lidi slepé, hluché a lhostejné ke zlu, které páchají.

Mluvíme-li zde o lidech, raněných slepotou, vzpomínám si v této souvislosti na ruskou okupaci v roce 1968. Ti otrhaní a špinaví mladí vojáčci, kteří k nám přijeli na objednávku našich stranických špiček zničit kontrarevoluci, odmítali vnímat reálnou skutečnost vlastníma očima, a raději četli na střílnách svých tanků ruské noviny "Pravda", jakoby nebyli ochotni vnímat a chápat, oč tu vlastně jde. Na otázku našich lidí, proč sem přijeli, odpovídali: "Potomu što zděs kontrrevolúcja!". Jenže kontrarevolucionáře zde bojci jaksi nenašli, a tak alespoň rozstříleli Národní muzeum, které pokládali za jejich hnízdo, způsobili obrovské materiální škody a pozabíjeli na ulicích mnoho nevinných lidí.

Svého času vycházel také např. jistý komunistický plátek s názvem "Naše pravda". Větší nesmysl snad ani nelze vyslovit. Nikdo totiž nemá právo si ji přisvojovat, nebo ji prohlašovat za jedině pravou a platnou pro všechny.

Lidmi, kteří slovo "pravda" vůbec neznají, jsou politici. Typický je třeba zážitek Tomáše Halíka, který se po televizní diskusi s místopředsedou nejmenované politické strany odvážil jej zeptat: "Ale vy přece víte, pane místopředsedo, že to, co jste teď celou hodinu tvrdil, přece není vůbec pravda?" On se na něj podíval s opovržlivým údivem jako na naivního přihlouplého trpaslíčka, který znalému a zkušenému obrovi moci nešikovně zahradil cestu: "Pravda? Ona mluví ke svejm a já taky ke svejm." Jinými slovy: Hlupáčku, to, co je pravda, nás vůbec nezajímá. Zjišťováním toho, jak se ve věci ve skutečnosti mají, se vůbec nezdržujeme. My na to jdeme vědecky: zaplatíme si agenturu, která nám zjistí, co naši potencionální voliči chtějí slyšet a my jim to řekneme. Dají nám hlasy, otevřou nám dveře do parlamentu a víc už nás nezajímají.

Kam vede to, když někdo prohlásí "svou" pravdu za jedinou platnou, jsme se přesvědčili zejména v dobách válek, kdy ďáblem posedlý vůdce je v jejím jménu schopen vyvraždit i desítky miliónů lidí, jako Hitler a Stalin. Ale stejně nemravné je zneužívat jí k ohlupování lidí, jako se to dělo a děje i dnes u nás, protože jsou zde stále u moci lidé, jimž jsou totalitní metody vlastní.

Největším mým poznáním souboje pravdy se lží je příběh mého přítele Ing. Jiřího Fialy, předsedy občanského sdružení K 213. Seznámil jsem se s ním prostřednictvím dopisů do kriminálu, protože mě jeho životní osud nesmírně upoutal, a časem se z nás stali nejlepší přátelé. Neznám rovnějšího, pravdomluvnějšího a statečnějšího člověka. Vede už dlouhá léta nesmiřitelný boj s českou justicí - a jeho prostřednictvím jsem poznal, jak hrozivé poměry v ní panují. Jak jsou jí pronásledováni lidé jako on, člověk, usilující nejen o práva otců k dětem a naopak, ale i o práva všech občanů. Přesvědčil jsem se, že i dnes jsou tito vzácní lidé, kteří se provinili jenom tím, že statečně bojují za pravdu, vystaveni stejnému pronásledování a ohrožení svého zdraví i života, jako tomu bylo v nejhorších létech komunistické totality.

Kolik obětí ještě budou on i jemu podobní muset podstoupit, než v tomto nešťastném státě pravda a láska konečně zvítězí nad lží a nenávistí, jak jsme už před léty marně doufali?

Zavírání očí před pravdou je typickým chováním pštrosů, soudců a politiků, ale nikoliv slušných a poctivých lidí. Způsobuje totiž dokonalý právní i morální rozklad společnosti, jehož jsme nyní svědky.

Ale pravdu navěky umlčet nelze. Jednou stejně vyjde na povrch. Nelze si ji koupit ani podplatit, jak se o to snaží všichni ti, kdo nám dnes a denně bezostyšně lžou do očí.

Mistr Jan Hus hlásal, že kdo lže, slouží Satanu, a kdo mluví pravdu, slouží Bohu.

Pravda je jenom jedna, ta Boží.

A také spravedlnost vůči všem, kdo se proti ní proviní, má v rukou pouze a výhradně Bůh.

On také bude tím, kdo je za jejich zločiny jednou potrestá. Někoho dříve, a někoho později.

Jedno je jisté - že tento trest bude mnohem krutější, než to, čím se nepřátelé pravdy na lidech provinili.

Jan Hus 2

                                    Mistr Jan Hus  (1371 -1415)

Český náboženský myslitel, kazatel a reformátor Mistr Jan Hus se narodil v roce 1371 v Husinci u Prachatic. O jeho dětství mnoho nevíme, většinou jde pouze o legendy.

Studoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1398 začal přednášet, zapsal se na teologickou fakultu a nechal se vysvětit za kněze. Jako učitel používal v psaném projevu hlavně latinu.

Od roku 1402 kázal Hus v Betlémské kapli. Kritizoval bohaté církevní hodnostáře a nešvary bohatého panstva. Získal si tím obdiv široké vrstvy pražské společnosti, od chudých lidí až po královskou společnost. Lidé byli nadšeni, že slyší názory, které oni nahlas vyslovit nesměli.

Husovým vzorem byl Viklef, jehož učení proniklo do Čech koncem 14. století. Hus veřejně obhajoval jeho knihy a tím si proti sobě poštval církevní vrchnost.

Do doby, kdy měl Hus sympatie arcibiskupa Zbyňka Zajíce, krále Václava IV. a královny Žofie, byla mu jeho kázání tolerována. V roce 1408 se ale arcibiskup postavil proti každému, kdo uznával Viklefa a přikázal všem odevzdat jeho spisy. Čeští mistři i studenti odmítli poslušnost a spisy nevydali. Pražský arcibiskup dal v roce 1410 spálit Vikléfovy spisy jako kacířské a na Husa uvalit kletbu.

Hus měl přísný zákaz konat v Praze církevní obřady. Nebral však papežův příkaz vážně, odvolával se na Kristovo učení. Náklonnost krále a královny pro něj skončila. Hus raději opustil Prahu a usadil se na Kozím hrádku v jižních Čechách a v roce 1414 na Krakovci. Zde kázal venkovskému lidu a psal česká díla.
Čechy znamenaly pro Husa bezpečí. Král Václav IV. ho nemohl vydat žádnému soudu, protože by bylo české království nařčeno z kacířství. Nebezpečí ale přišlo od koncilu, který zasedal v jihoněmecké Kostnici.

Císař Zikmund vyzval Husa, aby se omluvil za své kacířství, před církevním koncilem. Žádal jeho podřízení se autoritě církve. Jakmile vstoupil Hus na půdu církve, podléhal církevnímu právu a podle něj už byl předem odsouzen. V Kostnici byl zatčen a uvězněn.

Hus věděl, že jako kněz - kacíř může dostat trest doživotního žaláře, pokud se omluví, nebo bude upálen, pokud omluvu odmítne. Církev ho obvinila i z názorů, které nikdy nehlásal. Ani po dlouhém vězení, tělesných trestech a psychickém tlaku, Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice a to na místě, kam se zahrabávali koně. Kati Husův popel vyhrabali a hodili ho do Rýna, aby z Husa, jako z kacíře, nic nezůstalo a yb jeho příznivci nemohli uctívat jeho ostatky. Hus ale dobře věděl, že jeho smrt bude mít v Čechách obrovský ohlas.

Rok po Husově smrti padl do spárů ohně také jeho věrný přítel, stoupenec reformy Jeroným Pražský.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře