Český svaz bojovníků za svobodu vyměnil fašisty za úředníky a v současné době bojuje především s kontrolní komisí ministerstva financí. Pod velením charismatického brigádního generála Jaroslava Vodičky musí ministerstvu doložit účetní doklady na téměř milión korun. "Jedná se o desetitisícové až stotisícové částky, o kterých generál prohlašuje, že je použil v boji proti fašistům. Mluví o pancéřových pěstích, o zimním oblečení pro partyzány, o tisku ilegálních letáků, ale jediné faktury, které se nám podařilo dohledat, jsou na nákup špekáčků," hovoří zpráva o výsledcích kontroly. Například v červnu 2017 proběhlo jednání ústředního výboru ČSBS. Výdaje v hodnotě pěti tisíc korun doložil svaz fakturou ze září roku 1941 na chlebíčky s tyfem a tuberkulózou s razítkem historického muzea. Kontrolor se zasmál a chtěl vidět opravdový doklad. Vodička se nezasmál a jiný doklad neukázal.

Podobně dopadla kontrola u vyúčtování zahraniční cesty na Slovensko. "Generálmajor Vodička žádné faktury nedoložil. Tvrdil, že šel celou cestu pěšky, v zimě, lesem, sám a musel se brodit metrovými závějemi. A protože šel pouze v noci, nikdo ho na žebřiňáku nesvezl. Kvůli omrzlinám měl přijít o obě nohy, které si amputoval v krmelci střepem od protipěchotní miny. Nicméně po důkladné prohlídce generálova stolu jsme objevili fakturu na špekáčky v úplně totožné hodnotě. Dokonce jsme tam objevili i několik těchto špekáčků z roku 2016," popisuje zpráva kontrolorů další případ. K tomuto případu generálmajor vydal pouze krátké prohlášení, ve kterém děkuje chirurgům v Sovětském svazu, kteří mu dokázali obě nohy po letech najít a přišít.

Ministerstvo kritizovalo i způsob, jakým si pracovníci svazu bojovníků vypláceli odměny. Například řidič měl ve smlouvě sto hodin měsíčně. Proplaceno na odměnách mu ale bylo tisíc hodin měsíčně. "Když jsme armádního generála Vodičku vyzvali, aby podal vysvětlení, začal na nás křičet, jestli si uvědomujeme, jak složité je dnes sehnat řidiče tanku T-34. V bitvě u Kursku byla prý průměrná životnost tohoto obrněnce dvě minuty, tisíc hodin je naprostý zázrak a měli bychom prokazovat větší úctu k padlým hrdinům," konstatuje kontrolní zpráva. Vodička nakonec kontrolory odkázal na historické záznamy wehrmachtu, kde je možné ještě nějaké faktury od Kursku dohledat.

Podobně pracovníci kontroly dopadli i u financování svazových novin. Chtěli po Vodičkovi všechny údaje – kdo do novin přispívá, jaký je náklad, kdo tyto tiskoviny distribuuje a kde je hlavní štáb redakce. "Na to generálporučík Vodička prohlásil, že jsme určitě od gestapa a můžeme ho klidně mučit, ale nic z něj prý nevymlátíme. Když jsme mu ale pohrozili zabavením služebního vozu, všechno vyklopil a ochotně nás zavedl ke svým spolupracovníkům," napsal jeden z kontrolorů ve své zprávě. Ukázalo se, že náklad časopisu je silně nadhodnocen a většina z třistatisícového nákladu jde z tiskárny rovnou do sběru. Po tomto zjištění přestal generálporučík Vodička komunikovat se zaměstnanci ministerstva financí úplně a jediné, co z něj dostali, bylo jeho jméno, hodnost a velikost čepice.

Od Českého svazu bojovníků za svobodu se v posledních letech přitom distancovalo několik skutečných účastníků druhé světové války. Na svědomí to má zřejmě právě osoba armádního generála Vodičky. On svou kontroverzi nepopírá a vše vysvětluje ve své životopisné knize Přežil jsem peklo u Stalingradu: "Už jako malý kluk jsem chtěl bojovat proti nesvobodě a útlaku a proto jsem se dal ke komunistům. Přihlásil jsem se jako dobrovolník na východní frontu, ale bohužel už bylo dvacet let po válce. Tak jsem se dal aspoň k pohraničníkům a k Veřejné bezpečnosti a plánoval útok na Berlín. Bránil jsem aktivně naši republiku, a jak se ukázalo, její největší nepřátelé byli právě účastníci bojů proti fašistům. Šel jsem po nich tvrdě."

Jak se mohlo stát, že se v roce 2011 stal předsedou ČSBS, je dodnes záhadou. On sám tvrdí, že se mu podařilo tento spolek spíše infiltrovat a úspěšně kompromitovat. Posledním hřebíčkem do rakve tohoto svazu bojovníků za svobodu bylo udělení čestné medaile komunistické mlátičce Zdeňkovi Ondráčkovi. Podle generálmajora Vodičky si ji zasloužil za svůj boj proti odpůrcům míru a socialismu v listopadu 1989, byť ne příliš úspěšným. Po tomto ceremoniálu opustily řady svazu i poslední zbytky opravdových bojovníků za svobodu a z tohoto spolku se tak stalo spíše překladiště špekáčků.

Armádní generál Vodička o sobě s oblibou prohlašuje, že nejvíc ze všeho miluje své hodnosti a svou uniformu. Nutno říci, že na uniformě je to vidět. Je ušita ze speciálně zesíleného polykarbonátového vlákna, které bezpečně udrží všechny jeho medaile a řády, které má na sobě zavěšené a které sám sobě uděluje každou lichou neděli během slavnostní přehlídky modelů vojenských vozidel v měřítku 1:30 na stole v obýváku. Četné skvrny a cákance prý pocházejí od krve fašistů a ne od kečupu a špekáčků, jak se snaží jeho odpůrci dokázat. Nicméně to zřejmě nebude dlouho trvat a generálporučík Vodička dotáhne svůj boj do úspěšného konce. Svaz bojovníků za svobodu se mu totiž podaří úplně zlikvidovat.