Aristotelova definice tyranie
Pavel Havlíček
"Prostředky k udržení tyranie jsou: ponižovat vynikající muže, sebevědomě odstraňovat a nedovolovat ani společné stolování, ani žádné stranické sdružování, ani společnou výchovu, ani jiné takové věci, nýbrž střežit všechno, z čeho ty dvě věci obyčejně vznikají, totiž sebevědomí a vzájemná důvěra, a netrpět ani volného času, ani jinak schůzek těch, kteří mají volný čas. A všechno zařizovat tak, aby si byli všichni občané vespolek co nejvíce neznámí, neboť známost budí spíše vzájemnou důvěru – a aby domácí příslušníci byli co nejvíce na očích a meškali u dvora. Tak se totiž nejméně utají, co dělají, a navyknou si nízkému smýšlení jako stálí otroci. Tyran hledí také toho, aby mu neušlo nic, co který poddaný mluví nebo dělá, nýbrž aby měl všude vyzvědače, jako byly v Syrakusách takzvané donašečky a jako Hieron vysílal své naslouchače, byla-li kde nějaká společnost a schůzka. Pak totiž občané ze strachu před takovými lidmi mluví méně volně, a mluví-li volně, neuchová se to v tajnosti. Také toho se dbá, aby se rozdvojovali a rozeštvávali přátelé proti přátelům, lid proti vznešeným a boháči mezi sebou. I to je způsob tyranů, poddané ochuzovat, aby si jednak nemohli vydržovat obranu, jednak aby zaneprázdněni starostmi o denní potřeby neměli času k úkladům. - - -
Způsob tyranův je také neradovat se z nikoho, kdo je vážený a ušlechtilý, ubírá přednosti a moci tyranie, tyran ho tedy nenávidí jako škůdce své vlády. Za spolustolovníky a společníky si tedy raději vybírá cizince než občany, ježto na tyto pohlíží jako na své nepřátele a na ony jako na lidi, kteří nemají důvodu, aby proti němu vystupovali. Tyranie usiluje o tři věci, předně, aby poddaní byli malomyslní – malomyslný člověk se totiž neodváží žádných úkladů –, za druhé, aby si vespolek nedůvěřovali, neboť tyranie nepadne, dokud by určitý počet lidí neměl vzájemné důvěry, proto také tyrani pronásledují ctnostné lidi jak škůdce své vlády, nejen proto, že nesnesou despotické vlády, nýbrž také proto, že jsou věrni sobě a jiným a neprozradí sebe, ani jiné, – a za třetí, aby byl nedostatek prostředků – nikdo totiž nepodniká věci nemožné, a tedy ani útok na tyranii, nemá-li k tomu moc."
Aristoteles ze Stageiry (384 – 322 př.n.l.)
.
Když čteme řádky, jimiž slavný řecký filozof Aristoteles, žák Platónův a vychovatel Alexandra Makedonského, definuje tyrany a jejich způsob vládnutí, nevycházíme z údivu. Je takřka neuvěřitelné, že ani po více než 2300 letech se jejich metody téměř v ničem neliší od těch, kterých používali jejich starověcí předchůdci.
A ještě neuvěřitelnější je, že jsme dodnes nenašli způsob, jak se vůči nim bránit, abychom dosáhli skutečné svobody, té tolik kýžené mety, o níž bezvýsledně po tisíciletí usilujeme.
Jak je možné, že jsme ty jejich staré a osvědčené praktiky dávno neprohlédli?
Jsme skutečně tak bezmocní, že s nimi nedokážeme definitivně skoncovat?
Zřejmě ano, protože naprosto slepě a stále dokola opakujeme tytéž chyby, jako stovky generací před námi.
A bude tomu tak zřejmě i v budoucnu, pokud se nenarodí nějaká mimořádně osvícená osobnost, která tento věčný problém s konečnou platností vyřeší.
Jenže – objeví se kdy vůbec někdo takový, když každou skutečnou osobnost tyrani nemilosrdně likvidují?
Pokud však budeme i nadále trpět jejich nadvládu, skončíme jednoho dne na trhu s otroky, jako ve starověkém Řecku a Římě.