Zkáza Jaromíra Soukupa.
Bizarního moderátora jeho velikášství zničí
,
Zatímco dopolednímu mediálnímu prostoru dominovaly zprávy o katastrofě, jež postihla katedrálu Notre-Dame, podnikatel Jaromír Soukup oznámil, že v roce 2023 hodlá kandidovat na prezidenta. Nebýt smutné události v Paříži, zřejmě by šlo o zprávu dne, byť Soukupova kandidatura rozhodně nepřišla z čistého nebe.
Politické ambice šéfa TV Barrandov byly evidentní dávno před tím, než založil své hnutí List. Muž, který po sobě pojmenuje osm pořadů, týdeník a ve svých médiích se zásadně nechává titulovat "generální ředitel Skupiny Barrandov a předseda představenstva mediálního domu Empresa", je evidentně stižen egem větším, než jaké může pojmout jedna provinční televizní stanice. O Soukupově velikášství otevřeně mluví také řada lidí, kteří na Barrandově pracovali a odešli, či byli odejiti. Chorobnou potřebu sebeprezentace dokazuje právě fakt, že Soukup věnuje obrovské množství času a energie něčemu, na co zcela viditelně nemá vlohy.
Pokud pomineme, že při množství jeho pořadů, rychlosti, jakou je na Barrandově vyrábějí, a tlaku na snižování nákladů, by kvalitní práci neodvedl ani ten nejlepší moderátor na světě, je zřejmé, že vystupování před kamerou prostě není Soukupova parketa. Je prkenný, působí nejistě a nedokáže přesvědčivě podat ani ty nejotřepanější frky, které mu scénáristé připraví. Výraznější host jej v diskuzi či duelu obvykle zcela převálcuje (během posledních prezidentských voleb například Michal Horáček) a i z tohoto důvodu se na barrandovské obrazovce střídají stále stejné tváře z řad Soukupových politických přátel. Miloš Zeman si od svého osobního moderátora nechá blahosklonně podkuřovat (a i tak ho občas v něčem s gustem vykoupe) a Tomio Okamura na Barrandově naplno otevírá stavidla své agresivní a demagogické rétoriky.
Voliči SPD, kteří podle vyjádření pana ředitele i dalších lidí z vedení stanice tvoří jádro diváků televize (tomu i víceméně odpovídá podíl Barrandova na trhu) přitom ve volbách, ať už parlamentních nebo prezidentských, nebudou mít žádný důvod dát svůj hlas rozpačitému Soukupovi, když mají k dispozici daleko přímočařejšího nacionalistu Okamuru. Jistý kredit si Soukup nahnal u starších, levicově konzervativních voličů svými sedánky s prezidentem. Může to snad stačit na paběrkování pár procent ve stylu Strany práv občanů, ale na závod o Hrad je to zoufale málo.
Navíc, ač se Soukup snaží vytvářet iluzi úspěchu, Barrandovu klesá už tak nijak závratná sledovanost. Během roku 2018 měl propad činit 20 procent. Dojnou krávou Soukupových aktivit je skupina Médea, kde je podnikatel majoritním vlastníkem. Agentura je jedničkou na českém trhu, je ovšem jen otázka času, kdy se začnou investoři ptát, zda by nebylo lepší, aby si pan majitel přestal hrát na obskurního křížence politika, komentátora a novináře a začal se věnovat výhradně manažerské činnosti. Vzhledem k obrovskému objemu času, který Soukup nutně musí svému "moderování" věnovat, by to byl dotaz oprávněný.
Příběh Jaromíra Soukupa je klasická story o sebelásce a ješitnosti. Soukup se domnívá, že se na povšechném žvanění a nadávání na lepšolidi sveze do parlamentu, nebo dokonce až na Hrad. Jenže populistické vody, v nichž chce vládce Barrandova lovit, jsou už dávno obsazeny bohatšími nebo ostřejšími šíbry, k nimž navíc patrně ještě přibude nová partaj Klause mladšího. TV Barrandov, jeho hlavní komunikační kanál, stagnuje a nemá kam růst. Aby se Barrandov profesně posunul, musel by se zbavit své nejvýraznější tváře, což Soukup nikdy nedovolí. Jednak by se stažením do pozadí připravil o nasvícené pódium, jež potřebuje ke svým politickým ambicím, a jednak se příliš rád vidí na obrazovce. A firmy tvořící páteř jeho impéria musí dříve nebo později doplatit na to, že jejich majitel tráví desítky hodin týdně recitováním pitomých vtípků ze čtecího zařízení a šaškováním s nástěnkami, než aby je řídil. Za čtyři roky, v čase českých prezidentských voleb, budou, pevně doufejme, dnešní ohořelé trosky gotického klenotu v centru Paříže v mnohem lepším stavu než dnes. Naopak království lidového spíkra Jaromíra Soukupa může tou dobou klidně připomínat bortící se katedrálu.