Svědek o sebeupálení Jana Zajíce:
Lidé jen lhostejně přecházeli
Jan Zajíc nedlouho před svým sebeupálením.
Dosud neznámý svědek, pan Miroslav Dvořák, poskytl informace o upálení Jana Zajíce. Vzpomíná, jak se 25. února 1969 dostal na samotné místo činu, do průjezdu domu číslo 39 na Václavském náměstí v Praze.
25. února 1969 se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc. Vědomě navázal na sebezapálení Jana Palacha z ledna téhož roku. Nové svědectví z místa činu před několika lety poskytl pan Miroslav Dvořák studentům semináře "Moderní dějiny" z Gymnázia Šumperk. V Praze byl toho dne na služební cestě jako zaměstnanec ostravského dopravního podniku. Po vyřízení svých pracovních záležitostí se šel krátce před odjezdem vlaku projít na Václavské náměstí.
"Právě jsem scházel po pravé straně od Svatého Václava dolů, když jsem zaslechl někoho vykřiknout, že hoří člověk. Já sám nic neviděl, a tak jsem tomu nepřikládal příliš velkou váhu. Poté, co jsem ale popošel dál, jsem uviděl skupinu lidí, kteří ukazovali do průchodu. Byl to asi první nebo druhý průchod mezi domy a mohl mít na délku přibližně 15 metrů,” vzpomíná pan Dvořák.
Vstoupil do průchodu, který se rozšiřoval v malé dlážděné prostranství, mezi čtyřmi patrovými domy. Po levé straně jednoho z nich byly schůdky k rampě, která byla asi metr vysoká a zajišťovala přístup k plechovým dveřím. Na této rampě spatřil ležet člověka otočeného obličejem ke stěně.
"Jeho tělo bylo celé popelavé, již nejevilo známky života, ale ještě stále z něj vycházely pramínky šedavého kouře. Podle mých propočtů to muselo být tak pět, maximálně deset minut po činu. Po celém těle se rozprostíral matný šedavý pokryv a oblečení nebylo vůbec k rozeznání. Měl jsem z toho strašnou hrůzu a obával jsem se těla dotknout, zejména také proto, že jsem byl v průchodu úplně sám,” doplnil Dvořák.
Je zarážející, že nikdo z lidí, kteří na místo pana Dvořáka upozornili, se k němu nepřidal.
Lidé po Václavském náměstí korzovali, jako by se vůbec nic nestalo. V tu chvíli nebyly na místě Zajícova skonu ani jednotky první pomoci ani složky vyšetřovacích orgánů.
Vzdálenou společnost mu dělaly pouze nějaké čtyři ženy v pláštích, na které viděl přes prostranství do dalšího nezastřešeného průchodu. Ženy lomily rukama a do dřevěných krabic s dřevitou vlnou balily zřejmě něco křehkého. Kousek od nich stála taška a u ní dvě lahve "Čikuli".
"To je čisticí prostředek, který se kdysi prodával a který jsem hned poznal podle jeho výrazné barevné etikety. Právě díky těmto odloženým lahvím soudím, že Jan Zajíc se musel nutně zapálit někde v těchto místech. Určitě se tedy nezapálil na Václavském náměstí, to by tam byl asi větší chaos. Uvádí se, že byly přítomny ještě další tři osoby, které mladého muže hasily, ale ty musely odejít ještě chvíli přede mnou, protože já už jsem je nespatřil,” sdělil studentům Dvořák.
Poté ponechal ostatky zemřelého Jana Zajíce vlastnímu osudu, vrátil se na nádraží a ještě po celou zpáteční cestu byl nesmírně otřesen. V podniku nic neřekl, protože byl v pozici člověka, který v nedávné době před auditoriem několika set zaměstnanců označil vojska Varšavské dohody za okupanty, kteří k nám vtrhli v noci a kteří tu nemají co dělat. Později se ještě snažil kontaktovat šumperskou průmyslovou školu a některé rodinné příslušníky, ale v té době se nesetkal s téměř s žádnou odezvou.
Pohřeb hrdinně zemřelého Jana Zajíce se konal v rodném Vítkově 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí.
Poznámka redakce ČW:
Zkopírovaná URL adresa youtu.be/... nefunguje.">youtu.be/twe2FZmKBoI">you...Zřejmě se o to už někdo "postaral". Velmi zajímavé a dojemné přiložené video spouštějte proto přímo z originálních stránek: extrastory.cz/sve/....