Peroutka nebyl žádná loutka
Ferdinand Peroutka (6. února 1895 Praha – 20. dubna 1978 New York)
Typickým příkladem naprosto zavrženíhodného jednání je kauza pověstného výroku prezidenta Zemana o údajném článku Ferdinanda Peroutky, v němž prý tvrdí, že Hitler je gentleman. Pronesl tuto "moudrost" evidentně uchvácen vlastní dokonalostí a v úporné snaze obhájit neomylnost svého génia. Už několik let se snaží existenci tohoto evidentního nesmyslu dokázat. Jde ale o něco tak absurdního, že už i tomu poslednímu vesničanovi je jasné, že se jedná o politováníhodný omyl.
Normální člověk by velmi záhy přiznal svou chybu a uvedl celou věc na pravou míru prostou omluvou. Nikoli však toto zvláštní individuum, které s čínskou vytrvalostí už několik letech pokračuje v pátrání, a dokonce jím pověřilo svého osobního lokaje Ovčáčka. Neváhalo dokonce vypsat statisícovou odměnu tomu, kdo tento článek, vyšlý v časopise Přítomnost sice neznámo kdy, ale určitě vlevo dole, objeví.
Marnost jeho počínání je zcela zřejmá. Peroutkova vnučka Terezie Kaslová se nehodlala smířit s tím, jak je špiněno jméno jejího slavného dědečka, a celou věc zažalovala u soudu. Podle jeho výroku se však spor vrátil na počátek s tím, že neměla žalovat Kancelář prezidenta republiky, ale z neznámých důvodů Ministerstvo financí. Je to evidentní snaha zahrát celou tuto ostudnou záležitost do autu a připomíná to onu pověstnou lampárnu, kam se má žalující strana se svou stížností obrátit.
Ferdinand Peroutka byl mimo jiné i členem známých Pátečníků, společnosti, scházející se za časů první republiky ve vile bratří Čapků. Jejími členy byly největší kulturní a politické osobnosti té doby a navštěvoval ji často i prezident Masaryk. Stejně jako první republika však bohužel neměla dlouhého trvání. Všechny jejich hodnoty pohřbila druhá světová válka. My ale nesmíme nikdy zapomenout ani na ně, ani na všechny velké osobnosti našich dějin.
Neměli bychom nikdy šlapat po hrobech slavných lidí. To, jak se prezident Zeman pokouší znesvětit památku Ferdinanda Peroutky, je naprosto nehorázné. A že se toho dopustil ve stejné pozici, jakou kdysi zastával prezident Masaryk, je dvojnásob neodpustitelné. Protože prezident republiky by měl národ formovat, nikoli deformovat a překrucovat jeho historii.
Ferdinand Peroutka byl jednou z prvních osobností, určených k likvidaci Hitlerovou smrtící mašinerií. Ihned po vstupu německých vojsk na naše území se proto ukryl na venkovské sídlo Karla Čapka na Strži u Dobříše, odkud byl za pomoci jeho přátel přemístěn na nedaleký hrad Osov. Nechtěl tajně uprchnout do ciziny, protože mu to připadalo ponižující, ale zůstával ve vlasti, jíž chtěl být do poslední chvíle platný. Dobře věděl, že jednou stejně musí padnout do rukou nacistů, a uvažoval o tom, že se jim dobrovolně vydá. Když k jeho zadržení došlo a byl převezen do Buchenwaldu, nabízel mu K. H. Frank svobodu výměnou za to, že jeho "Přítomnost" bude sloužit zájmům Říše. To on ovšem hrdě odmítl, a nebýt toho, že tento koncentrační tábor osvobodili Američané, byl by tam zřejmě i popraven, stejně jako mnoho našich vlastenců, kteří tolik štěstí neměli.
Paradoxem je, že k emigraci jej nakonec donutili až komunisté. S nástupem nového režimu se z budovatele státu náhle stal nepřítel, jehož je nutno likvidovat všemi prostředky. Všechny jeho autorské honoráře u společnosti Borový mu byly zestátněny. Ministr kultury Václav Kopecký mu sice alespoň symbolicky nabídl, aby zpracoval dílo o Karlu Havlíčkovi Borovském, ale ten mu sdělil, že si asi těžko poradí s jeho poměrem k Rusku. Tím veškeré jeho šance skončily, a protože nehodlal sloužit komunistickému režimu ani jím být neustále pronásledován, nakonec přece jen emigroval nejprve do Anglie a později do Ameriky. Pracoval také deset let v redakci Svobodné Evropy v Mnichově.
Z uvedených faktů je jasné, že je zcela vyloučeno, že by se takto statečný a hrdý člověk snížil k tomu, aby podlézal jakékoli moci, ať už fašistické, či komunistické.
Není možné, abychom nadále strpěli, aby se největší osobnosti našich dějin, k nimž bezesporu patří i Ferdinand Peroutka, staly pouhými loutkami v rukou principálů, kteří jim sami nesahají ani po kotníky.