Strach z Palacha
"Přehnaná oslava Palacha mohla sebevraha z Václavského náměstí ovlivnit", pronesl dnes v Právu psycholog Karel Havlík.
Byl letos Palach nějak "přehnaně oslavován"? Spíše nikoliv, naši protože vrcholní státní představitelé se o něm zmínili pouze okrajově, anebo vůbec. Všechno dění okolo jeho památného a smutného výročí bylo právě naopak důkazem, jak lidé rychle zapomínají na ty, kdo se obětovali pro tento národ.
Stejně tak mne udivil rozpor mezi prohlášením policejní mluvčí, že se včera onen zatím neznámý muž upálil z neznámých příčin, abychom se vzápětí dověděli, že "politický motiv je vyloučen".
Jaká je tedy skutečnost? Náš současný establishment měl přímo panický strach z toho, že by někdo následoval příkladu Jana Palacha a upozornil na to, že i po padesáti letech jsou zde stále důvody k tomu, aby jej někdo z pocitu beznaděje a bezvýchodnosti následoval.
A po tom, kdy se něco takového včera opravdu stalo, se naši čelní politici snaží všemi způsoby o to, aby zamlžili skutečnost a zpochybnili důvody, které onoho člověka k jeho zoufalému činu vedly.
"Odborné vyjádření" dotyčného psychologa mi nápadně připomíná soudruha Viléma Nového, který po Palachově činu mluvil o "studeném ohni", který jej prý nemohl zahubit, protože to všechno byla akce západních imperialistických agentů.
Všechna čest té statečné dívce, která jediná se včera snažila uhasit hořícího nešťastníka vlastní taškou, tím jediným, co v té chvíli měla u sebe, a nebála se přitom šlehajících plamenů. A pak také tomu muži, který pomocí hasicího přístroje, přineseného z blízkého obchodu, oheň konečně uhasil.
Všichni ostatní, kteří prchali z místa činu, či zde jen nezúčastněně postávali, a zejména ony dvě dívky, které si "pohotově" natáčely onu děsivou událost na mobil, zaslouží naše nejvyšší opovržení.
Ale nejvýše tragické je to, kam až může dospět společnost, vychovávající své občany k sobectví a bezohlednosti k druhým, a k pohrdání zákony jak světskými, tak i Božími.