Likvidátoři skutečné demokracie
Jen slepý nevidí, že v současnosti jsou u nás u moci lidé, kteří nesnášejí jinou pravdu, než je ta jejich, protože se domnívají, že jejich vrcholná pozice je k tomu opravňuje. Ti, kdo je upozorní na to, že není všechno tak, jak říkají, jsou jimi uráženi, znectíváni, vyhazováni z práce, a někteří dokonce i souzeni za to, že si troufli poskytnout lidem informace, usvědčující je ze lži.
To je ovšem proti všem demokratickým principům, k nimž nás kdysi vedl T. G. Masaryk. Ten měl ovšem to štěstí, že mohl počítat s masou lidí, ochotných mu naslouchat a schopných nasadit všechny síly k tomu, aby je dokázali realizovat. Po takových se bohužel slehla země.
Dnes mám naopak pocit, že snažím-li se o prosazování masarykovských ideálů, mluvím k obrovskému davu hluchoněmých, kteří nechtějí nic podobného slyšet, protože mají svůj vlastní hodnotový systém nastavený zcela jinak. Rozhodující je pro ně jen osobní zisk, kynoucí jim z jejich počínání, přičemž naprosto nerozhoduje, jakých metod použijí k tomu, aby se obohatili a dostali se na pozice, zaručující jim pohodlný život v bohatství a přepychu. Každý z nich žije jen pro dnešek, a nestará se o to, co bude zítra.
Jaký je to však stát, který umožňuje jisté skupině lidí obcházení zákonů, platících pro všechny ostatní, tzv. "obyčejné lidi"? Nikdo si dnes netroufne označit viníky tohoto tristního stavu, který přivádí většinu národa do této morální bídy, ačkoliv jsou nám všem dobře známi. Jsou to ti, kdo přivedli lidi k názoru, že slušnost a poctivost je přežitek a chtějí-li v životě docílit vyššího postavení, musí se přidat ke skupině těch dravých a nenažraných vlků, ovládajících naši dnešní společnost. Ne každý však je ochoten se s tím smířit!
Také já k nim patřím, a přestože se mi občas zdá, že veškeré mé snažení je marné, nikdy nepřestanu bojovat proti současným likvidátorům skutečné demokracie. Nechápu, že lidé postrádají historickou paměť a nevidí, že stejní lidé, kteří už jednou komunistickým pučem uchvátili moc v tomto státě, jsou u ní dnes znovu, a pokud je tam ponecháme, skončí všechno jednou naprostou katastrofou. A to nesmíme dopustit!
Ale ještě jedna věc mi vadí. A sice to, že u českého národa už odedávna bylo největším hříchem, pokud někdo vyčníval z řady a porušoval tím zásadu stádnosti, která zde vždy platila. Každý takový je tu vždy pomlouván, zneuctíván a osočován ze všeho možného, ale nikdy nejsou uznávány jeho skutečné kvality. Teprve až dlouho po jeho smrti se pozná, že tento člověk byl vlastně něčím mimořádný, a že měl možná i v lecčems pravdu. Ale i tak to mnoha lidem dá spoustu přemáhání, aby uznali, že byl moudřejší, než oni sami. Tento typický charakter malého českého člověka zatím u nás vítězí, a ještě dlouho tomu asi tak bude.
Přesto však věřím, že jednou budeme tou krásnou a obdivovanou zemí, jakou si přálo už mnoho generací před námi. Tu však mohou vybudovat jen mravní a úctyhodní lidé, které si ovšem musíme napřed vychovat.