Projev prezidenta Zemana k 50. výročí okupace
Československa ukrajinskou armádou
Moje milá ženo Ivanko, moje milá dcero Kačenko, vážený pane prezidente Klausi, milý Václavův synu Vašíku, vážený pane ruský velvyslanče!
Byl jsem donucen se dnes rád vyjádřit k smutnému výročí, které vrhá stín na novodobou historii našeho státu. Ano, letos je tomu přesně padesát let, kdy Zdeněk Bakala začal chodit do první třídy základní školy a položil tak první základy svým podvodům. Ve škole se naučil počítat, aby si o pár let spočítal, o kolik zbohatne, když české občany okrade o jejich bydlení. Ptám se proto společně s vámi – je vzdělání opravdu tak nezbytné? A ptal jsem se i nejvyššího státního zástupce, kdy toho Bakalu konečně zavřou. Dokonce jsem mu to dal příkazem. Odpovědí mi bylo fňukání o demokracii. A opět se ptám – na co je nám demokracie, když si nemůžeme zavřít, koho chceme?
Shodou okolností letos připadá také padesáté výročí na událost neméně smutnou. V srpnu 1968 vstoupila na naše území ukrajinská vojska a začala dvacetiletá okupace Ukrajinou. Tou Ukrajinou, která ještě dnes útočí v Donbasu na nevinné ruské vojáky, kteří tam nejsou. Tou Ukrajinou, která si uzurpovala nárok na ruský Krym jenom proto, že čistě náhodou leží na jejím území. Tato Ukrajina nám v srpnu 68 bodla bajonet do zad.
Nedávno mi prezident Klaus líčil, jak v pětačtyřicátém stavěl proti tankům barikády ze starých televizorů a jak s povstalci pomáhal stříhat vlasovce. Dovolte i mně malou osobní vzpomínku. V šedesátém osmém mi bylo 24 let a byl jsem čerstvý komunista, mladé tele. Bonmoty ze mě ještě lezly jak z chlupaté deky a za večer jsem nezvládl vypít víc než deset piv. 21. srpna jsem se ráno probudil na lavičce v parku. Zjistil jsem, že se dívám přímo do hlavně protiletadlového děla, které tam nějací vojáci zrovna instalovali. Ptal jsem se jich, kdo to nařídil. Odpověděli, že Brežněv. Okamžitě jsem si vyžádal jeho telefonní číslo a zavolal mu do Kremlu. Když mi to vzal, oznámil jsem mu, že máme v parku dělo. Odpověděl mi stručně: "Éto váše ďélo." Pochopil jsem, že za nic nemůže a že jde o akci Ukrajiny.
Jsem od přírody skromný a statečný člověk. Okamžitě jsem tedy přešel do ilegality. Začal jsem drobnou odbojovou činnost. Tady jsem na zeď načmáral kosočtverec, tuhle jsem napsal básničku do šuplíku, tadyhle na Václaváku jsem Palachovi půjčil sirky, které mi dodnes nevrátil. Ukrajinským vojákům jsem sypal do vodky novičok. Ano, pane velvyslanče, už tehdy se u nás ve velkém vyráběl. Když pak přišla normalizace, začalo přituhovat. Během pohovorů jsem trval na tom, že nesouhlasím s okupací, za což jsem zaplatil cenu nejvyšší – vyloučili mě z KSČ. Zatímco ostatní si vesele chodili do kotelny, já musel pracovat v oddělení komplexního plánování v podniku Sportpropag. Tam jsem pokračoval na rozkladu systému zevnitř. A kde byl v té době Zdeněk Bakala? Ve třetí třídě skládal pionýrský slib.
Přes tuto moji osobní statečnost jsem se rozhodl dnes veřejně nevystoupit. Projev přečte můj osobní novinář pan Soukup ve svém pořadu Okupace Jaromíra Soukupa. Důvodem mého rozhodnutí je hysterie, která se kolem tohoto výročí zvedla ze strany pražské kavárny. Šlo o běžnou okupaci, jakých jsou ve světě stovky. Kdybych se měl vyjadřovat ke každé, nemohl bych stíhat své další prezidentské povinnosti. Soudy by byly bez soudců, vysoké školy by byly bez rektorů a trenky by zůstaly nespáleny. Proto přijměte těchto několik skromných vět jako splněnou povinnost a zůstaňte s námi u dalších pořadů na TV Barrandov.