Zvláštní zpráva s. Kohlíčka z cesty po Krymu
Na cestu jsme vyrazili velmi brzy, již v jedenáct hodin ráno po bohaté snídani. Soudruh Skála si uvařil tři vajíčka na měkko, které mu soudruh Doubrava snědl. Já jsem si chtěl pomalu zvykat na ruskou kuchyni a tak jsem zůstal hlady. Cestou na letiště jsme řešili, kdo bude vedoucím výpravy. Měl by to být někdo, kdo umí rusky, kdo má rozhled a nebojí se jít do konfliktu. Po jednomyslném hlasování s přehledem vyhrál řidič taxislužby. Trochu nás proto překvapilo, že se s námi rozloučil už na letišti v Ruzyni. Za peníze, o které si řekl, jsme měli za to, že nás doveze až na Krym.
Odlet provázelo menší nedorozumění. Naši ruští přátelé nás ujistili, že nemusíme nic platit. Bohužel to paní v trafice nechápala a odmítala nám vydat osm kartónů cigaret, které jsme chtěli dovézt jako dar pionýrům v Artěku. Vše se v dobré obrátilo, když trafikantka zjistila, kam jedeme. Kartony nám nechala a ještě přidala křížek na čelo. Její děda byl prý několik let také v jednom ruském táboře. Další veselou příhodu jsme zažili v letadle společnosti Aeroflot. Krásná letuška se nás zeptala, co bychom rádi k jídlu. Shodli jsme se na šašliku a boršči. Letuška si vše pečlivě poznamenala a donesla nám vodku. Co se týká jídla, šlo prý jen o předběžný průzkum, který bude společnost teprve vyhodnocovat.
Vodka byla vůbec oblíbená v každém dopravním prostředku, kterým jsme cestovali. Nejen u cestujících, ale i mezi posádkou. Bohužel se to negativně projevilo na našem orientačním smyslu, takže se nám nakonec při vystupování na Krymu podařilo zabloudit v gazíku. Naštěstí nás Noční vlci všechny našli a vytáhli ven.
Krym je krásná země plná vstřícného ruského obyvatelstva. O nějaké anexi nemůže být mezi místními ani řeč. Jak mi sami prozradili, ruské vojáky tu v roce 2014 vítali snad stejně nadšeně jako wehrmacht v roce 1942. Lidé jsou zde otevření, srdce na dlani. Nic neskrývají. Nebojí se otevřeně mluvit o tom, jaký je Putin hrdina a jak ho obdivují. Nebojí se otevřeně říci o úplatek. Jsou pořád veselí, láhev vodky mají vždy po ruce. Po připojení k Ruské federaci se jim prudce zvýšila životní úroveň. Práci už mají všichni a někteří dokonce i pracují. Nám Čechům děkovali jim za prezidenta Zemana. Stalo se, že jsme narazili na hlouček otrhaných a vyhublých obyvatel. Naštěstí se vždy ukázalo, že jde o místní ukrajinskou menšinu.
Soudruh Doubrava se nejvíc těšil na návštěvu pionýrského tábora Artěk. Navštívil jej kdysi jako dítě a od té doby na něj nemůže zapomenout. Jeho psychiatr mu poradil, aby toto místo opět navštívil a překonal tak své pocity, kterého ho celý život provázejí. Bohužel se ukázalo, že toho asi nebude schopen. Čím více jsme se blížili k táboru, tím více ovládal Doubravu neovladatelný třes. Nakonec se před bránou do tábora definitivně zhroutil a odmítl jít dál. Držel se kandelábru a jako mantru neustále opakoval pionýrský slib. Jak jsme si všimli, nebyl jediný. Od několika vedlejších sloupů odtahovali psychiatři pár podobně zlomených pamětníků. Nevíme přesně, co se tehdy Doubravovi v táboře stalo, ale musel to být opravdu velkolepý zážitek.
Soudruh Skála zase trval na tom, že musíme navštívit místní muzeum kosmonautiky. Byli jsme pro. Největší legraci jsme zažili, když si Skála zkoušel dýchací masku ruského letectva. Doubrava mu ji zkušeně utáhl kolem hlavy a já mu bleskově ucpal přívod vzduchu. Přivolaný kosmický lékař poté potvrdil, že podobné pohyby předváděl Alexej Leonov, když se nemohl dostat z volného vesmíru zpět do Voschodu 2. Navštívili jsme i prvního psa ve vesmíru – Lajku. Vesele po nás skákal a dožadoval se pamlsku. Doubrava si vzpomněl, že stejně loudil jídlo od jeho družstva už tehdy před třiceti lety.
Po příletu domů jsem se rozhodl sepsat tuto krátkou zprávu, abych všem dokázal, že Krym je dnes svobodná suverénní země pod radostnou nadvládou sovětů. Že to není okupované území a že by si z Krymu měla vzít příklad celá Ukrajina i Gruzie. A možná i my. Dodnes mě osobně mrzí, že to podobně nedopadlo u nás v roce 1968. Kde my už bychom dneska mohli s Brežněvem být.
Děkuji za skvělou, vtipnou a optimistickou reportáž z návštěvy našich soudruhů na Krymu. Škoda, že jim sovětští soudruzi ke svým milým dárkům nepřidali ještě letenku do vesmíru – nejlépe jednosměrnou.
Pavel Havlíček, šéfredaktor ČW