Smutný osud proroků

Smutný osud proroků

Pavel Havlíček

.

               Motto:    

        Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.

                                                                                                         Václav Havel        

    Už v mém předchozím článku" O smyslu života" jsem psal o tom, že se mi v poslední době jakousi zvláštní shodou okolností, či spíše řízením Osudu daří nacházet v knihách, které si vybírám dle svého vkusu a momentální nálady, moudré myšlenky, vztahující se nejen k dnešku, ale i ke všem problémům, zaměstnávajícím vytrvale mou mysl. A tak tomu bylo i v těchto řádcích, které jsem nalezl v knize povídek Ivana Klímy "Má veselá jitra":

.

Občas ovšem prorok uchvátí davy, a ty se pak na několik chvil nadchnou jeho vidinami. A protože normální člověk se od bláznivého odlišuje mimo jiné tím, že je uskutečňuje, davy začnou vidinu uskutečňovat. Samozřejmě všechno skončí návratem do světa věcí, jejich ještě vášnivější idolací a kamenováním proroků.

Je to věčný koloběh, svár mezi hmotou a duchem, mezi přízemní věcností a snivou bláhovostí, mezi touhou vlastnit věci a dosáhnout smír s něčím, co je nad člověkem.

Je mi blízká odvěká bláhovost proroků. Straním jí, i když vím, že jsou odsouzeni k posměchu, k pohrdání a k stále obnovovanému nepochopení. Oni to však byli, kteří už v dávnověku pochopili, co dnes začínají chápat i méně jasnozřiví, že zběsilá touha vlastnit věci a pokořovat svět, namísto aby pokořil sebe, nakonec člověka oddělí od zdrojů života.

    Bože, kolik pravdy je skryto v těchto pouhých několika odstavcích! Kolik marných nadějí si už dělala celá lidská pokolení, aby nakonec vždy došla k trpkému zklamání! Kolik proroků, o nichž zde autor hovoří, se pokoušelo přetvořit svět podle vlastních, svrchovaně humánních myšlenek, které se však nakonec ukázaly jako příliš idealistické a nesplnitelné... Všechny jejich pokusy vždy skončily stejně – těžkou frustrací těch, kdo spolu s nimi doufali v to, že je možné docílit, aby svět byl lepší, než doposud...

   V čem je příčina toho, že i ty nejušlechtilejší myšlenky největších světových humanistických filozofů byly až dodnes odsouzeny k nezdaru? Odpověď úzce souvisí s  citátem Václava Havla, uvedeném v záhlaví tohoto článku. Myšlenka, kterou zde vyslovil, je sice krásná, ale vystihuje pouze jeho přání, nikoliv realitu. Jistěže by bylo nádherné, kdyby všichni lidé uvažovali tak, jako on. Ale doposud vždy se v dějinách potvrdilo, že je na světě příliš málo představitelů Dobra, a příliš mnoho těch, kdo představují Zlo, ba dokonce někteří z nich jsou přímo ztělesněním Ďábla. A to je příčinou, proč jsou zatím všechny naše nejkrásnější představy odsunuty do říše snů a fantazie, a my jsme neustále trpce a opakovaně zklamáváni tím, že se nám je nedaří realizovat...

   Ale přesto je naší povinností, abychom nikdy nevzdávali náš boj a pomáhali Bohu v jeho věčném a tolik vyčerpávajícím boji s Ďáblem. Říká se sice, že je všemocný, ale bez naší pomoci se neobejde. A pokud my, praví křesťané, nebudeme dbát zásad, které nám, poctivým, čestným, statečným a jemu věrným služebníkům, vždy vštěpoval, nikdy nedosáhneme definitivního vítězství Dobra nad Zlem.

    Naděje, jak známo, umírá poslední.  Nesmíme se proto nikdy vzdávat a všemi silami se za ně bít.

    Protože  - jak rovněž řekl Václav Havel: "Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu."