O smyslu života

O smyslu života

Pavel Havlíček

     V poslední době jakousi podivuhodnou náhodou nacházím téměř v každé knize, kterou si pro své potěšení a odpočinutí od všedních starostí vyberu, nějaká slova, jež mi mluví z duše, a mám z nich zcela určitý pocit, že problémy, ležící mi po celý život na duši, nejsou v historii nikterak nové. Lidé v podstatě neustále opakují stejné chyby, i když vědí, kolik problémů jim v životě způsobí. Nevěří ani těm nejmoudřejším z nich, kteří je před nimi varují. Nejsou ochotni ani schopni respektovat jejich názor, aby se jich už napříště nedopouštěli a snažili se žít jinak, než byli doposud zvyklí, a navíc udělat něco pro to, aby se tento svět stal lepším. Aby nemysleli stále jen na sebe, ale také na ty, s nimiž žijí na této krásné, leč nešťastné planetě.

     Mnoho velice moudrých myšlenek jsem například našel v autobiografické knize Marie Rosůlkové. Vztahují se přímo k otázce, která mne neustále a neodbytně provází, a na níž stále marně hledám odpověď – k otázce smyslu života... Myslím, že jsem jí už mnohokrát byl blízko, ale nebyl jsem si jist, zda je správná. Následující věty z uvedené knihy se však s mým názorem zcela ztotožňují. A protože jejich autorka je podle mého názoru žena velice moudrá, pevně doufám, že i vy s nimi budete souhlasit:

   Žádný člověk nemůže jinému člověku zakázat jeho sen. Nedejte si ho vzít. Nenechte se otrávit. Nemyslete si, že to, co nejde uskutečnit na jednom místě, nepůjde na druhém, třetím, desátém. Jinde. Jinak. Nezavírejte se do sebe, nerezignujte, nebudujte si v sobě smutek, že jenom vy jste ti nepochopení. A nejde-li to jinak, hledejte ty, kteří jsou na tom podobně, kteří hledají partnery pro svůj sen. Jsou totiž takové sny – a vlastně je jich hodně – na které člověk sám nestačí. Sdělená radost, jak se říká, je prý dvojnásobná. A co když sdělený sen je blíž ke svému uskutečnění? Často jde hlavně o to, abychom si řekli to, pro co jsme měli zatím místo jen v sobě. Snad už jsme dost velcí, abychom poznali, jestli se tam náhodou neschováváme jen my sami.

Zklamaní, znechucení, plni obav, jak bude zítra, kdy nám dojdou síly, kdo nás ještě zklame, kolikrát budeme ještě trpět. Co z toho vlastně nakonec budeme mít?!

    Možná nic, jen tu snahu udělat něco, o čem si myslíme, že je dobré a mělo by být na světě. Když to nezkusíte, bude život jenom břemeno. Zklamání, obav, strachu – sami to víte. Když to zkusíte, poznáte, co všechno je k unesení. Co za to stojí – a co třeba odhodíte.

    Domnívám se, že tato krásná slova by měla být mementem pro každého. Mnozí lidé na ně sice jsou a vždy budou slepí a hluší, ale ti nejlepší a nejobětavější z nás jsou vždy ochotni udělat něco pro to, aby se nám na tomto světě žilo šťastně a spokojeně. Musí jen zvážit své možnosti, jak toho docílit. Každý k tomu může přispět podle toho, jakého nadání se mu od přírody dostalo. Někdo jej má v sobě více, jiný méně, ale každý z nás se o to může pokusit. Jde především o to, aby jeho záměr byl správně pochopen. Bohužel, většina lidí má svůj duševní obzor silně zúžený a stará se především o svůj vlastní prospěch. Takových lidí je tu bohužel nejvíce. Ale ti, kdo mají širší rozhled, vymykající se vžitým představám, dobře vědí, o čem mluví. Nesmějí se však nechat odradit zlými, sobeckými a nepřejícími lidmi, jimž jsou mezilidské vztahy trnem v oku a všemožně se snaží lidi rozdělovat, ba dokonce je stavět proti sobě. Je samozřejmé, že se také snaží všemožně umlčet ty, kdo proti nim vytrvale bojují. Ale nic na světě netrvá věčně...

   My jsme měli svůj velký sen, a dokonce se nám podařilo jej uvést v život. Vzali nám jej, ale my se nikdy nesmíme vzdát, protože v uskutečňování našich nejkrásnějších snů spočívá pravý smysl života! 

+++

P.S.:

Dnes 14.7.2018 ve 21.40 hod. -  po více jak 5 letech - jsme přivítali na našich stránkách 50.000 návštěvníka. Děkujeme vám, všem našim čtenářům, za vaši přízeň.  Zachovejte nám ji prosím i do budoucnosti - doufejme, že nebude tak zlá, jak se nám v této chvíli jeví. Záleží ovšem  především na nás všech, jakou si ji vybudujeme...

                                                                                                                                                                                                                        Pavel Havlíček, šéfredaktor České Wčely