Proč komunisté nenáviděli Miladu Horákovou
Symbolický hrob Dr. Milady Horákové na pražském Slavíně
Security magazin – 20.6.2018
V těchto dnech si připomínáme 68. výročí popravy národně socialistické političky Milady Horákové. V rámci tzv. Direktoria, tedy skupiny, v níž byli odsouzeni k trestu smrti další tři lidé, dostali doživotní tresty J. Nestával, A. Kleinerová, J. Hejda a F. Přeučil. Kromě Sovětského svazu byla Horáková jedinou ženou v sovětském bloku, kterou komunisté odsoudili k hrdelnímu trestu za vykonstruovaná obvinění.
K Horákové chovali komunisté upřímnou nenávist už za první republiky, stejně jako třeba k další národní socialistce F. Zeminové. Zeminovou nesnášeli od té doby, co si ,,dovolila" přerušit nechvalně známý první parlamentní projev poslance K. Gottwalda 29.12.1929, v němž demokratickým politikům vyhrožoval, že jim ,,zakroutí krkem". Horáková se po skončení druhé světové války vyprofilovala v zásadovou odpůrkyni komunistických nedemokratických metod a soustavného porušování zákonnosti na všech úrovních.
Horáková se stala též předsedkyní Svazu československých žen, kde musela svádět ostré ideologické souboje mimo jiné s radikální komunistkou A. Hodinovou - Spurnou, jež Horákovou lidsky nesnášela pro její pevné postoje. Vedení KSČ pak považovalo Horákovou vedle ,,reakčních" národně socialistických ministrů za jednoho z úhlavních protivníků jejich snahy uchopit absolutní moc v zemi. To ostatně vyplývá i ze zápisů vrcholných stranických orgánů komunistů, ať už ústředního výboru či předsednictva. Tam je Horáková líčena jako ,,zavilý" nepřítel lidově - demokratického zřízení a ,,starý reakčník".
Bylo jasné, že po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se bude Horáková nacházet v eminentním nebezpečí, protože na rozdíl od svého manžela odmítla emigrovat z Československa, což se ukázalo být osudovou chybou. Spoléhala se na to, že vítězní komunisté budou její předúnorovou činnost pardonovat. Ostatně toto naznačil těsně po únoru 1948 i K. Gottwald, když prohlásil, že ,,je [demokratické politiky] nemůžeme za jejich blbost přece trestat."
Opak byl však pravdou. Horáková se posléze dostala do hledáčku jak vedoucích komunistů, tak komunistů v Bezpečnosti v rámci přípravy prvního monstprocesu, který měl jednak zastrašit odpůrce poúnorového režimu, jednak zdiskreditovat en bloc předúnorovou garnituru demokratických politiků. Komunisté vykonstruovali skupinu tzv. Direktoria, která měla usilovat o rozpoutání třetí světové války, svrhnout komunistický režim a restaurovat starý kapitalistický řád. V čele Direktoria měla původně stát A. Kleinerová, později byla určena Horáková jako hlavní strůjce ničím podložených úmyslů skupiny.
U soudu, kde již týden před jeho začátkem byly určeny rozsudky pro obžalované, se však Horáková vyfabrikovaným obviněním bránila, což komunisty zaskočilo. Protože byl soudní proces přenášen rozhlasem a současně pořizován jeho obrazový záznam, musel předseda Senátu několikrát přerušit líčení kvůli údajným technickým obtížím, aby Horáková hovořila podle předem naučeného scénáře. Od něho se Horáková v klíčových věcech odchýlila ještě několikrát podobně jako například A. Kleinerová, kterou jako Horákovou před konáním soudu komunisté fyzicky týrali.
Těžko si to v dnešní době můžeme představit, ale Horáková neměla ani klid na svou obhajobu. Žalobci jí neustále skákali do řeči, přerušovali, aby Horákovou zlomili. Bývalá národní socialistka však odpovídala klidně a hlavně na rozdíl od radikálních stalinistů hovořila pravdu. Horáková zůstala i při průběhu tohoto obskurního divadla pevnou a zásadovou, i když věděla, že nejvyššímu trestu nemůže uniknout. Komunisté ji nikdy nezlomili, i když k tomu použili sérii brutálních nátlakových metod a fyzického mučení. Na tom nic nemění ani den 27. 6. 1950, kdy byla Horáková za vykonstruovaná obvinění popravena jako poslední z obžalovaných, kterým komunisté uložili hrdelní trest.
M. Horáková tak zůstane jednou provždy symbolem boje proti totalitě, komunistické zvůli a útlaku jako takového.